Věřit, že Babiš se skutečně zbavil Agrofertu, je naivní. Předkupní právo na půdu a sedm miliard nevymáhaného dluhu od Agrofertu jsou důkazem opaku
Andrej Babiš nemusel Agrofert prodávat. Stačilo ho přebalit, a stát mu za to ještě otevřel dveře k dotacím.
Obsah článku
20. února 2026 vložil premiér akcie holdingu do RSVP Trust. Formálně se „odstřihl“. Státní fond zemědělský i ministerstvo zemědělství vzápětí dospěly k závěru, že firmy Agrofertu jsou od tohoto data opět způsobilé k dotacím a veřejným zakázkám. Papírově čistý stůl. Jenže politická fikce o odluce funguje jen do chvíle, než se podíváte, co dělá vláda vedená tímtéž mužem: chystá zákon o předkupním právu na půdu šitý na míru velkým pachtýřům a současně nechává bez srozumitelného uzavření miliardové dotační spory z minulosti. To není náhoda. To je systém.
Převlečení za odluku
Celý manévr s trustem připomíná situaci, kdy si podnikatel přepíše auto na manželku a tvrdí, že už neřídí. RSVP Trust je právní konstrukce, která Babišovi umožnila splnit literu zákona, aniž by ztratil cokoli podstatného. A stát mu to posvětil. Z odpovědí ministerstva zemědělství na žádosti podle zákona 106 vyplývá, že SZIF po únorové změně vlastnické struktury provedl posouzení a firmy Agrofertu označil za způsobilé. Žádné přechodné období, žádné hlubší prověřování vazeb. Průhledný manévr dostal úřední razítko.
Kdo tedy věří, že se Babiš Agrofertu zbavil? Zřejmě ten, kdo si myslí, že podstata vlastnictví spočívá v tom, čí jméno stojí na výpisu z rejstříku. Podstata ale leží jinde, v tom, kdo tvaruje pravidla hry.
Předkupní právo: zákon psaný pro jednoho hráče
Vláda si do programového prohlášení schváleného 5. ledna 2026 napsala závazek připravit zákon o předkupním právu na zemědělskou půdu pro aktivní zemědělce. V březnu se záměr objevil v plánu legislativních prací. Podle iROZHLAS ještě na konci června 2026 neexistoval veřejný paragrafovaný návrh, účinnost se ale mířila na leden 2028. Ministr Šebestyán nepředstavil ani cenový mechanismus, ani pravidla pro stanovení oprávněného nájemce.
A teď klíčové číslo: Agrofert hospodaří převážně na pronajaté půdě, podle dostupných dat si pronajímá tři čtvrtiny obhospodařovaných ploch. Při průměrné tržní ceně zemědělské půdy 372 550 Kč za hektar v roce 2025 jde u pachtýře této velikosti řádově o desítky miliard korun majetkové příležitosti. Ne hotovosti, ale prvního tahu při nákupu, výhody, kterou by drobný vlastník nemohl konkurenčně překonat.
Řečeno bez diplomatických kudrlinek: vláda premiéra, který „nemá nic společného“ s Agrofertem, chystá zákon, jehož hlavním beneficientem by byl právě Agrofert. Pokud tohle není střet zájmů, pak ten pojem ztratil význam.
Sedm miliard v mlze
Druhá osa příběhu je ještě znepokojivější, protože se týká peněz, které už odtekly. Kritici a analytici opakovaně pracují s číslem přesahujícím sedm miliard korun problematických dotací, které Agrofert inkasoval v období Babišova střetu zájmů. Ve veřejně dohledatelných zdrojích ale nenajdete jeden pravomocný rozsudek, který by tuto částku jednoduše přisoudil státu jako pohledávku. Realita je roztříštěná do souběhu právních sporů, auditních nálezů Evropské komise a vládních usnesení.
Už v srpnu 2022 přijala tehdejší vláda usnesení k dalšímu postupu po auditním šetření. Ministerstvo zemědělství samo přiznává, že audit mířil primárně na nenárokové dotace a u nárokových plateb zůstávala otázka vymáhání otevřená. V srpnu 2025 resort uvedl, že má k dispozici „hlavně materiál SZIF projednaný vládou v roce 2022″. Jinými slovy: tři roky po usnesení a rok po nástupu nové vlády stát stále nemá srozumitelně dotažené vypořádání.
To není jen administrativní zdržení. To je politická volba. Nevymáhat znamená nekonfliktovat. A nekonfliktovat s Agrofertem se za Babišovy vlády stává státní doktrínou.
Brusel říká sto tisíc, Praha říká ne
Kontext dotýkající se budoucnosti je stejně výmluvný. Evropská komise v oficiálním návrhu Společné zemědělské politiky po roce 2027 navrhuje zastropování přímých plateb na 100 000 eur na farmu ročně. Agrofert podle výroční zprávy za rok 2024 přijal dotace ve výši 1,672 miliardy korun, zhruba 67 milionů eur. I při hrubém srovnání celého objemu je to asi šestsetasedmdesátkrát nad navrženým stropem.
Ministr Šebestyán přitom otevřeně kritizuje bruselský návrh jako „příliš striktní“ a požaduje flexibilitu včetně odpočtu mzdových nákladů. Oficiální argument zní strukturálně: české zemědělství má jinou velikost podniků. Jenže právě tato „jiná velikost“ je důsledkem desetiletí, kdy stát pravidla nastavoval tak, aby velkým hráčům vyhovovala. Hájit status quo ve jménu struktury, kterou jste sami vytvořili, je laciný trik.
Kdo volá k odpovědnosti, a proč to nestačí
Kontrolní mechanismy formálně existují. Ve Sněmovně běží jako tisk 221 novela zákona o střetu zájmů, k níž opozice podala pozměňovací návrhy včetně varianty zaměřené na ochranu vymáhání veřejných prostředků. Na úrovni dotační správy pokračuje komunikace mezi SZIF a generálním ředitelstvím Komise pro zemědělství. Jenže tlak je rozdělený, procedurální a pomalý, a právě na to Babišova politická strategie spoléhá. Dokud spor zůstává v technických dokumentech a sněmovních tiscích, veřejnost ho nevnímá jako urgentní.
Srovnejte to třeba s kauzou ČD Cargo, kde personální dosazení Radima Ječného do čela představenstva vyvolalo okamžitou mediální reakci. Tam šlo o nominační vliv ve státním podniku, nepříjemné, ale rozměrově jiná liga. U Babiše a Agrofertu jde o souběh nejvyšší exekutivní funkce, legislativního vlivu na pravidla pro dotace i půdu a ekonomického prospěchu holdingu, který premiér „nevlastní“. To není personální trafikantství. To je systémový konflikt mezi veřejnou mocí a soukromým prospěchem.
Formální odluka, praktická kontinuita prospěchu. Kdo tomu říká „zbavení se Agrofertu“, buď nerozumí tomu, jak moc funguje, nebo na tom vydělává.