Červený je jako kapitán, který utíká z potápějící se lodi. Čechy sužuje extrémní sucho a on si vyrazí na dovolenou

Česko vysychá a ministerstvo životního prostředí působí, jako by ho řídil nikdo. Problém přitom nezačal jednou dovolenou, začal v den, kdy resort dostal ministra bez envirorezortního profilu.

Igor Červený sedí v čele ministerstva životního prostředí od února 2026. V polovině července hlásila ČT24 půdní sucho na většině území a zhoršující se průtoky řek. Ministerstvo zemědělství přidávalo stovky milionů na vodárenskou infrastrukturu. A z resortu, který má vodu a krajinu chránit, se linulo ticho. Žádná tisková konference, žádný krizový štáb, žádný ministr před kamerami s mapou a plánem. Samotnou zahraniční dovolenou Červeného se v otevřených zdrojích nepodařilo spolehlivě potvrdit, ale právě to je na celém příběhu nejhorší. I kdyby seděl celou dobu v kanceláři, veřejně viditelné krizové vedení z něj prostě nevyzařuje.

Ministr, který přišel odjinud

Podívejte se na profil Igora Červeného na webu vlády. Digitalizace, vysokoškolské projekty, místopředsednictví hospodářského a zdravotního výboru, předsednictví sněmovní komise pro kontrolu NÚKIB. Ani řádek o vodě, krajině, biodiverzitě nebo klimatu. Když ho premiér Babiš v únoru uváděl do funkce, Červený sám pojmenoval své priority: Nová zelená úsporám, akcelerační zóny pro obnovitelné zdroje, revize emisních povolenek. Sucho? Voda? Ty se objevily až v březnovém rozhovoru pro iROZHLAS, a i tam ministr zdůraznil, že se nezaměřuje na „klimatologické náboženství“, ale na čistotu a dostupnost vody.

To zní rozumně, dokud si člověk neuvědomí, že čistota a dostupnost vody se řeší právě přes systémový boj se suchem, retenci krajiny a koordinaci vodohospodářských opatření. Tedy přes agendu, kterou Červený při nástupu ani nejmenoval.

Stín Filipa Turka a rozpolcený resort

Osobní profil ministra by byl jen akademická výtka, kdyby resort fungoval. Jenže nefunguje. Reportéři ČT už na jaře popsali mechanismus, který by v normálně řízeném ministerstvu neexistoval: než materiál putoval k podpisu ministra, vyžadovalo se stanovisko vládního zmocněnce Filipa Turka. Dvojkolejné řízení, kde formální šéf resortu čeká na souhlas člověka bez ústavní odpovědnosti. To není organizační zvláštnost, to je politická fikce ministerské autority.

Petr Macinka, předseda Motoristů, při nástupu na ministerstvo veřejně prohlásil, že „dnešním dnem skončila klimatická krize.“ Rétorika, která nemusí automaticky zablokovat stavbu vodovodu v obci bez vody. Ale která systematicky podkopává schopnost státu komunikovat sucho jako to, čím je: dlouhodobý, zesilující problém vyžadující koordinovanou reakci.

Výsledek? Resort, kde ministr nemá silný mandát, kde paralelní mocenské centrum zdržuje rozhodování a kde samotná existence klimatického problému je ideologicky zpochybňována. A to všechno v létě, kdy země vysychá.

Brabec versus Červený: co zmizelo

Srovnání s Richardem Brabcem není nostalgické, je věcné. Brabec jako ministr životního prostředí svolal Národní koalici pro boj se suchem, zasedala na Úřadu vlády a koordinovala desítky institucí. Byl to on, kdo téma sucha přetavil z meteorologické zprávy v politickou prioritu. Existoval konkrétní člověk, konkrétní platforma, konkrétní výstupy.

U Červeného nic takového v otevřených zdrojích nenajdeme. Programové prohlášení vlády sice slibuje „účinná opatření proti suchu a zadržování vody v krajině“, ale kdo je má realizovat? Ministr, jehož vlastní resort funguje pod dvojím velením? Ministr, jehož strana považuje klimatickou krizi za ukončenou?

Vláda mluví o avizovaném záměru speciálního zákona o vodních nádržích. Konkrétní sněmovní tisk ani legislativní materiál se ale zatím nepodařilo dohledat. Jediný hmatatelný krok, který lze přiřadit k letošnímu suchu, přišel z ministerstva zemědělství, konkrétně navýšení podpory vodárenské infrastruktury o 400 milionů korun, tedy z jiného resortu.

Jak to dělají jinde

Francie, konec července 2026. Ministryně ekologické transformace svolává výbor CASH (Comité d’anticipation et de suivi hydrologique) k aktuální hydrologické situaci. Už začátkem měsíce podepsala s resortem zdravotnictví instrukci pro týdenní monitoring a rychlé lokální restrikce. Veřejnost vidí ministerstvo v akci.

Španělsko, 8. července. Mimořádná sektorová konference, průběžně publikované měsíční mapy sucha, 14. července oficiální hlášení: zásoby vody v nádržích na 75,3 % kapacity. Stát komunikuje čísla, stát komunikuje plán.

A Česko? České nádrže jsou podle ministerstva zemědělství většinou naplněné na 70 až 100 %. Země tedy nemá plošný kolaps zásob, má problém s distribucí, retencí a zranitelností menších zdrojů. Problém, který vyžaduje právě toho koordinátora, toho viditelného ministra s mapou a plánem. Jenže ten buď není, nebo je neviditelný. Evropská observatoř pro sucho přitom v červenci popsala nadprůměrné teploty a intenzivní vlny veder napříč kontinentem. České sucho není lokální exces. Je součástí evropského stresu, na který jiné státy reagují viditelně a institucionálně.

Loď se potápí. Kdo stojí na můstku?

Nejsilnější argument proti Igoru Červenému není jedna neprokázaná dovolená. Je to pět měsíců v čele resortu, během nichž se z ministerstva životního prostředí stala instituce bez zřetelného velení, zatížená ideologickým balastem a paralelním řízením. Metafora kapitána utíkajícího z lodi funguje, ne proto, že by Červený fyzicky odešel, ale proto, že na můstku nikdy pořádně nestál.

Česko nepotřebuje ministra, který „nefandí klimatologickému náboženství“. Potřebuje ministra, který v červenci vezme telefon, svolá krizový tým a řekne: tady je mapa, tady jsou čísla, tady je plán. Dokud se to nestane, loď se potápí bez kapitána, ať už je kdekoli.