Demokratická opozice má dost voličů, ale žádnou strategii. Bez viditelného lídra a jasného směru se strany nikam neposunou
Pět stran, 41,5 procenta voličů v součtu, a přesto ani jeden společný plakát, ani jedna společná tvář, ani jeden společný cíl.
Obsah článku
Nejsilnější Babišův kapitál dnes neleží v jeho genialitě. Leží v tom, že jeho soupeři pořád považují vlastní stranickou značku za důležitější než společný výsledek. Červencový volební model MEDIANu to říká černé na bílém: ANO drží 34 procent, zatímco ODS, STAN, Piráti, KDU-ČSL a TOP 09 mají dohromady 41,5 procenta. Aritmetika opozici neprohrává. Prohrává ji politická fikce, že pět oddělených aparátů s pěti logy, pěti weby a pěti předsedy může fungovat jako alternativa moci.
Aritmetika, která nikoho nezajímá
Čísla jsou krutě jednoduchá. STAN 15 procent, ODS 12, Piráti 8, KDU-ČSL 3,5 a TOP 09 tři. Součet poráží ANO o sedm a půl procentního bodu. Jenže součet není politická nabídka, je to tabulka v Excelu, kterou si voliči nepřečtou. Dvě z pěti stran se navíc plazí pod pětiprocentní hranicí, takže místo aby přispívaly k síle celku, bojují o vlastní přežití. A kdo bojuje o přežití, nemá čas koordinovat.
Právě tady začíná absurdita. KDU-ČSL na 3,5 procenta a TOP 09 na třech procentech investují energii do dokazování, že ještě existují. Leští značky, které většina voličů nerozlišuje. Je to politicky drahý luxus, a účet za něj platí celá demokratická opozice.
Senát jako rentgen selhání
Kdo chce vidět, jak vypadá absence strategie v praxi, nemusí studovat volební modely. Stačí se podívat na mapu senátních obvodů. Podle červencové analýzy iROZHLASu jdou opoziční kandidáti proti sobě nejméně v jedenácti obvodech: Praha 9, Kolín, Česká Lípa, Hradec Králové, Brno-město, Zlín a další. V každém z nich se demokratický hlas štěpí už v prvním kole a kandidát ANO nebo jeho spojenců může postoupit do druhého kola ze silnější pozice.
Ironie je v tom, že ODS sama v červnu přiznala, že v některých obvodech podporuje kandidáty TOP 09, KDU-ČSL nebo STAN. Tedy i z vlastních opozičních zdrojů plyne, že koordinace je nutnost. Přesto se ve čtvrtině obvodů nestala. Proč? Protože jednání zdržely sjezdy ODS a KDU-ČSL, protože v řadě obvodů převážila logika místních buněk, protože nikdo neměl mandát říct: tady ustoupíš ty a tady já. To není systémová chyba. To je politické rozhodnutí, a za politická rozhodnutí nesou odpovědnost konkrétní lidé, ne abstraktní „systém“.
Tři židle, žádný lídr
ODS vede Martin Kupka. KDU-ČSL si v dubnu na sjezdu zvolila Jana Grolicha. Piráty řídí Zdeněk Hřib. Jmen je dost. Co chybí, je společný mandát, jedna tvář, která mluví za celou pětici, ne za jednu pětinu.
Polsko v roce 2023 ukázalo, že to jde i bez formální fúze. Tři opoziční bloky (KO, Třetí cesta a Levice) šly do Sejmu odděleně, ale koordinovaně, a dohromady získaly většinu nad PiS. Maďarsko v roce 2022 předvedlo opačnou lekci: šestičlenná opozice sice šla jednotně, ale Fidesz ji přesto rozdrtil 135 mandáty ku 57. Pouhá jednota bez přesahu mimo vlastní tábor nestačí.
Česká opozice si nevzala ani polský, ani maďarský model. Nemá koordinovanou separaci, nemá jednotnou kandidaturu. Má pět oddělených kampaní, pět oddělených komunikačních kanálů a nulový společný rytmus. Denisa Hejlová na Českém rozhlase přesně pojmenovala, proč Babiš působí sevřeněji: jeho vláda „vyrostla na sociálních sítích“, používá je jako součást své identity a mluví ke svým voličům v jednom odlehčeném tónu. Opozice mezitím produkuje pět proudů obsahu, z nichž žádný nevytváří jeden opakovatelný příběh.
Rozpočtové veto jako promarněná šance
Existoval přitom moment, kdy opozice mohla ukázat, že má společný cíl. Vládní novela zákonů o veřejných rozpočtech prošla Sněmovnou 15. května, Senát ji 17. června vrátil s pozměňovacími návrhy, Sněmovna 7. července setrvala na původním znění a prezident Petr Pavel ji 22. července vetoval. Pavel vetoval normu kvůli rozvolnění fiskálních pravidel a oslabení parlamentní kontroly nad rozpočtovými procesy.
Tohle byl přesně ten typ sporu, na kterém se dá vystavět společná osa: ochrana Senátu jako pojistky, obrana fiskální disciplíny, odpor proti koncentraci moci. Místo toho opozice produkovala oddělené tiskovky. Pět stran, pět reakcí, žádný společný rámec. Volič, který se proklikal zprávami, viděl kakofonii, ne alternativu.
Okno se zavírá, ale ještě není zavřené
Komentátor Jiří Leschtina na Českém rozhlase Plus napsal, že šance vládních stran na získání většiny v Senátu je letos „čistě teoretická“, musely by zvítězit ve všech 27 obvodech. To je pravda. Ale reálný dopad opozičního selhání je jiný než úplná ztráta Senátu. Je to postupné oslabování senátní brzdy, silnější vyjednávací pozice ANO při vracení zákonů a lepší výchozí poloha do další senátní třetiny v roce 2028. Každý promarněný obvod dnes je hypotéka na zítřek.
Řešení přitom není záhadné. Rychlý průzkum přijatelnosti napříč elektoráty pěti stran, formální potvrzení všemi předsedy, jasně omezená role společného mluvčího. Ne pohlcení stran, ale disciplinovaná dělba práce. Polsko to zvládlo. Česká opozice zatím ne.
Konec prázdnin 2026 není první zkouška, ta už proběhla a opozice v ní propadla. Je to poslední chvíle, kdy pět stran může přestat být součtem a začít být alternativou. Pokud to neudělají teď, neudělají to nikdy, a Babiš jim za to pošle děkovný dopis.