Babišův populismus v praxi: Vychází nízká valorizace? Uměle ji zvýšíme, hlavně ať jsou důchodci spokojení
Zákon o důchodovém pojištění obsahuje paragraf, který vládě dovoluje valorizaci přifouknout nad mechanický výpočet, a Babišův kabinet teď zvažuje, zda tuto pojistku využije naplno.
Obsah článku
Nejde o žádnou legislativní revoluci ani o odvážný sociální program. Jde o průhledný manévr, který je elegantní právě svou banalitou: zákon v § 67 odst. 7 říká, že pokud řádný vzorec vyhodí nízké číslo, vláda může procentní výměru zvýšit až tak, aby celkový nárůst průměrného starobního důchodu dosáhl 2,7 procenta. Při prosincové průměrné penzi 21 175 korun je to zhruba 572 korun měsíčně. Stačí podepsat nařízení, žádná novela, žádné hlasování. Politická alchymie zabudovaná přímo do zákona, a Andrej Babiš ji má na dosah ruky právě ve chvíli, kdy se hodí nejvíc.
Zákon, který si sám nechává zadní vrátka
Řádná lednová valorizace funguje jako automat: základní výměra se upraví na deset procent průměrné mzdy, procentní výměra roste podle inflace a jedné třetiny růstu reálných mezd. Mimořádná valorizace se spouští teprve při pětiprocentním růstu cen. Jenže červnová meziroční inflace činila pouhých 1,5 procenta, průměrná pak 2,1 procenta. Žádný inflační šok, žádný automatický spouštěč. Vzorec proto logicky vyhodí skromné číslo, a právě na to zákon pamatuje oním diskrečním paragrafem.
Podstatné je, co z toho plyne politicky. Vláda nemusí porušit jediné písmeno zákona. Nemusí měnit pravidla. Stačí, aby z „může“ udělala „musí“, a před seniory vystoupila s gestem, které vypadá jako štědrost, ale ve skutečnosti je jen využitím pojistky, kterou systém sám nabízí. Rozdíl mezi mechanickým výsledkem a horní hranicí diskrece může být několik set korun měsíčně. Několik set korun, které stojí rozpočet reálné peníze, ale vládě přinášejí politický kapitál nesrovnatelně vyšší hodnoty.
Zdravější důchody, nemocný rozpočet
Obhájci tohoto kroku rádi ukážou na čísla důchodového systému. A ta skutečně vypadají lépe než loni: k červnu 2026 bylo saldo důchodového pojištění minus 3,32 miliardy korun, zatímco o rok dříve to bylo minus 9,16 miliardy. Dramatické zlepšení. Jenže tady příběh nekončí, tady teprve začíná.
Státní rozpočet jako celek byl ke konci června v deficitu 183,6 miliardy korun. Oficiální střednědobý výhled ministerstva financí počítá pro rok 2027 se schodkem 261 miliard. A výdaje na obsluhu státního dluhu rostou tempem, které by mělo budit nespavost: 110 miliard letos, 122 miliard příští rok, 140 miliard v roce 2028. Každá koruna přidaná nad mechanický vzorec se promítne do mandatorních výdajů, které nikdo neškrtne zpět. Na důchody se letos vybírá téměř tolik, kolik se vyplácí. Ale stát jako celek jede na dluh, a ten dluh rok od roku stojí víc.
Řečnická otázka se nabízí sama: je rozumné nafukovat valorizaci v situaci, kdy úroky z dluhu rostou o desítky miliard ročně?
Kritik se stal tím, co kritizoval
Ironie celé situace má téměř učebnicovou kvalitu. Hnutí ANO v opozici roky tepalo Fialovu vládu za to, že důchodcům „škrtá“. Reforma snížila podíl růstu reálných mezd ve valorizačním vzorci z jedné poloviny na jednu třetinu. Babiš to nazýval okrádáním seniorů. Ministr práce Aleš Juchelka letos v březnu ve Sněmovně avizoval návrat k polovičnímu podílu a přidal návrh věkově podmíněných valorizací.
A přesto: reálné mzdy v prvním čtvrtletí 2026 rostly o 6,4 procenta, ale do lednového vzorce pro rok 2027 se to nepropíše, zákon pracuje s daty dva roky zpětně. Fialova vláda přidala v lednu 2025 průměrně 358 korun, rok předtím kolem 360 korun. Pokud Babišova vláda využije diskreci naplno a přidá kolem 570 až 600 korun, bude to sice zřetelně víc, ale za cenu přesně toho rozpočtového rozvolnění, které ANO svému předchůdci vyčítalo. Kritik se stal tím, co kritizoval. Jen si oblékl jiný kabát.
Cena za laciný trik
Národní rozpočtová rada ve své loňské zprávě konstatovala, že reformy posledních let trajektorii veřejných financí zlepšily. Ale nezachránily ji. V základním scénáři naráží veřejný dluh na zákonnou dluhovou brzdu (55 procent HDP) už v roce 2037. Jedenáct let. To není abstraktní horizont, to je doba, za kterou dnešní padesátníci začnou chodit do důchodu.
Každé „dobrovolné“ přidání nad vzorec vytváří politický precedens, který budoucím vládám zkomplikuje návrat k nepopulárnímu mechanickému výsledku. Čím častěji se z výjimky stane standard, tím méně bude valorizační automat automatem, a tím víc bude důchodový systém závislý na tom, kdo zrovna sedí ve Strakově akademii a kolik hlasů potřebuje.
Český důchodový systém přitom není v mezinárodním srovnání žádný chudý příbuzný. Podle OECD dosahuje čistá náhradová míra u průměrně vydělávajícího pracovníka v Česku 84,4 procenta, víc než v Maďarsku, na Slovensku a dramaticky víc než v Polsku. Přidání šesti set korun měsíčně není záchrana systému. Je to gesto.
Pojistka, nebo past?
Nařízení o lednové valorizaci musí být vydáno nejpozději do 30. září 2026. Šest týdnů. Šest týdnů, během nichž se rozhodne, zda vláda sáhne po diskreci, po novele, nebo po obojím. A šest týdnů, během nichž se nikdo z koalice nepřizná, že motivace je volební, ne sociální.
Paragraf 67 odst. 7 je elegantní kus legislativy. Dává vládě prostor reagovat na neočekávaně nízkou valorizaci, aniž by musela měnit zákon. Ale v rukou politika, který potřebuje spokojené seniory víc než vyrovnaný rozpočet, se z pojistky stává past; ne pro vládu, ale pro všechny, kdo budou splácet účet po ní.