Češi už neví, co by chtěli. Nejdřív volali po přímé volbě prezidenta, teď by měli radši krále. A Pavel by byl pro
Prezident Pavel na recepci 30. července připustil konstituční monarchii a rovnou přihodil jméno kandidáta. Data přitom ukazují, že krále chce sotva každý osmý Čech.
Obsah článku
Česká politická debata má zvláštní talent: dokáže současně toužit po dvou věcech, které se navzájem vylučují, a tvářit se u toho, že je to v pořádku. Před deseti lety jsme se bili za přímou volbu prezidenta, protože konečně „rozhodne lid“. Lid rozhodl, dvakrát, a výsledkem je permanentní nespokojenost s tím, koho si sám vybral. A tak se na scéně objevuje nový spasitel: král. Ne jako politický program, ale jako únikový ventil. Petr Pavel to na festivalu Novozámecké hudební léto řekl nahlas a s konkrétním jménem. Jenže mezi letní konverzací a korunovací leží propast, do které se vejde celá česká ústava.
Výrok, který padl mezi koncertem a šampaňským
Pojďme k tomu, co se skutečně stalo. Na recepci pořádané Českým královským institutem se prezidenta zeptali, jestli si umí představit Česko jako moderní parlamentní monarchii. Pavel odpověděl, že by s tím neměl „sebemenší problém“, protože v Evropě funguje řada konstitučních monarchií dobře. Přidal podmínku, „pokud by to byla vůle lidí“, a pak hodil na stůl jméno: Karel Habsbursko-Lotrinský, vnuk posledního českého krále. Dodal, že s ním nedávno mluvil.
Výrok cituje Český královský institut, tedy pořadatel akce, nikoli nezávislý přepis. To je důležité vědět. Ale i v tomto rámování je Pavlova formulace neobvykle přímočará; v dostupných zdrojích se nám nepodařilo dohledat, že by Václav Klaus nebo Miloš Zeman někdy řekli něco podobně explicitního. Pavel nejen připustil model, ale rovnou dodal dynastického kandidáta. Na recepci monarchistického spolku, dva týdny před vlastní dovolenou. Řízeně lehká, ale vědomá provokace.
Král, který neumí česky, pro národ, který nechce monarchii
A teď ta studená sprcha. V reprezentativním průzkumu agentury MEDIAN z roku 2021 se pro zachování parlamentní republiky vyslovilo 79 % respondentů. Pro změnu na parlamentní monarchii bylo 13 %. Třicet sedm procent by sice akceptovalo dědičnou hlavu státu, ale akceptovat a aktivně chtít jsou dvě zásadně odlišné věci. Starší průzkum SC&C z roku 2018 ukázal, že 41 % Čechů si myslí, že bez rozpadu monarchie bychom se mohli mít lépe. Jenže to je nostalgie po alternativní historii, ne program na příští volby.
A pak je tu samotný „kandidát“. Karel Habsbursko-Lotrinský v rozhovoru pro iDNES popsal Česko jako „ústřední evropskou zemi“, řekl, že sem jezdí několikrát ročně. A pak dodal větu, která by měla celou debatu uzavřít dřív, než začne: „Já bohužel česky nemluvím.“ Ve stejném průzkumu MEDIAN přitom 96 % respondentů uvedlo, že hlava státu má plynně mluvit česky. Takže máme krále, který nesplňuje jediný požadavek, na kterém se téměř celý národ shodne.
Přímá volba i koruna: stejná frustrace, jiný kostým
Skutečný příběh není o monarchii. Je o tom, jak rychle se z přímé volby stala továrna na další frustraci. MEDIAN ukazuje zdánlivě absurdní kombinaci: 73 % lidí chce přímou volbu prezidenta, 74 % chce, aby hlava státu měla jen reprezentativní funkci, a 37 % by sneslo i dědičného panovníka. To nejsou tři různé skupiny se třemi různými vizemi. To je jeden a tentýž pocit: chceme někoho „nad tím vším“, kdo nebude špinavý od stranické politiky, kdo bude důstojný a zároveň silný, kdo bude náš, ale nebude se muset ucházet o naše hlasy.
Přímá volba slibovala autenticitu. Monarchie slibuje nadčasovost. Obojí je projekce spásy do jedné figury nahoře. A obojí končí zklamáním, protože žádný člověk (volený, dědičný, ani seslaný z nebes) nemůže vyřešit strukturální nespokojenost s tím, jak funguje vláda, sněmovna a celý politický provoz pod ním.
Ústava jako zeď, o kterou se rozbije každá letní fantazie
I kdyby se zítra polovina národa probudila s touhou po korunovaci, česká ústava stojí v cestě jako betonová zeď. Změna vyžaduje ústavní zákon, třípětinovou většinu všech poslanců a třípětinovou většinu přítomných senátorů. To znamená minimálně 120 poslanců a 49 senátorů, kteří by museli hlasovat pro zrušení republiky. V zemi, kde se koalice rozpadají kvůli rozpočtovým tabulkám.
A i kdyby se taková většina zázračně sešla, existuje další pojistka: ústava zakazuje změny, které by odstranily podstatné náležitosti demokratického právního státu. Monarchie by tedy musela být plně demokratická a parlamentní, žádný absolutismus, žádná vláda z boží milosti. Bylo by nutné přepsat celou ústavní logiku hlavy státu: způsob obsazení úřadu, slib, pravomoci, zastupování, návaznost na vládu. Není to reforma. Je to demolice a novostavba.
Co o nás říká touha po králi
Debata o monarchii neříká skoro nic o monarchii. Říká hodně o stavu české demokracie. Říká, že značná část veřejnosti nehledá systém, hledá únikovou figurku. Někoho, kdo bude stát nad politikou, aniž by musel politiku dělat. Někoho, koho nebudeme muset volit, a tedy ani nenávidět za to, koho jsme zvolili.
Pavel to možná ví líp než kdokoli jiný. Sám je produktem přímé volby, sám zažívá, jak rychle se z mandátu lidu stává břemeno. Jeho výrok o monarchii není státnický program, je to zrcadlo nastavené společnosti, která se v něm nechce poznat. Řekl „proč ne“ na recepci s vínem, ne na zasedání ústavního výboru.
Třináct procent pro monarchii, devadesát šest procent pro česky mluvící hlavu státu a kandidát, který česky neumí. To není politická debata. To je letní sen, ze kterého se probudíme, až začne podzimní schůze sněmovny.