Demonstrace na podporu prezidenta Pavlovi nejsou po chuti. Co by ještě chtěl?
Když z hlavy státu uděláte logo na plachtu a soundtrack ke sporu, nedivte se, že ne všichni tleskají. Co přesně nám to vlastně roste na náměstích?
Někdo se fakt diví, že demonstrace „Stojíme za prezidentem“ nejsou všem po chuti? Když se z hlavy státu udělá logotyp na plachtu a soundtrack k politickému sporu, je překvapivý jen počet lidí, kteří to ještě považují za „občanskou společnost“ a ne za fanouškovský sraz.
Prezident jako merch
Desítky tisíc lidí, Staroměstské a spodní Václavák plné, všude „Stojíme za prezidentem“. Organizátoři mluví o 80–90 tisících, policie radši mlčí a jen omezuje vstup, aby se ten národní casting na „nejvěrnějšího Pavla“ někomu nezhroutil pod nohama.
Transparenty, vlajky, jméno prezidenta jako značka. Hodnoty sice zůstávají abstraktní, ale tvář mají vytištěnou hezky ostře a ve všech formátech. Prezident tady nefunguje jako instituce, ale jako logo.
Progresivní tábor si u toho hřeje ego. Konečně zase náměstí, konečně zase „hlas lidu“, konečně zase pocit, že morální majáky s megafonem řídí scénář. Dneska brání ústavní hodnoty, zítra další petictví, pozítří nový merch.
Demokracie se mění v crowdfundingovou kampaň, kde se místo triček rozdává dobrý pocit. Jenže ve chvíli, kdy se „podpora hodnot“ překlápí v konkrétní politické požadavky – třeba na odvolání ministra – přestává to být jen dojemné objetí s prezidentskou funkcí.
Volat po hlavě ministra z náměstí je pořád legální, ale tvrdit, že je to jen „signál“, už chce buď velkou odvahu, nebo hodně dobré světlo na pódiu, které tuhle hru ještě udrží jako nevinné gesto.
Nátlak, který se neříká
Tohle není ústavní seminář pod širým nebem. Tahle akce vznikla přímo z rozjetého sporu: prezident odmítl jmenovat Filipa Turka ministrem životního prostředí, v dopise premiérovi rozepsal rasistické, xenofobní, homofobní a další problematické výroky, sympatie k nacistickému Německu, zpochybňování rovnosti žen a menšin.
Vláda na to reagovala tím, že Turka udělala vládním zmocněncem pro klimatickou politiku a Green Deal. A do toho náměstí plné lidí, kteří skandují, na čí straně stojí. Nikdo si nemusí domýšlet, jak tenhle vzkaz zní.
Levice to prodává jako nutnou obranu ústavy. Pravice křičí „kult prezidenta“ a přitom úplně v klidu žije s vlastním hrdinou, který má problém i s elementární rovností lidí. Jeden tábor maluje Pavla jako poslední hrad demokracie, druhý k němu přimlouvá Turka jako vlajkonoše „normálnosti“.
A oba přitom hrají naprosto stejnou hru: najdi si svého spasitele a pak kolem něj seřaď davy. My si to kupujeme jako Netflix – každá strana má svůj seriál a vlastní demonstraci jako bonusovou epizodu.
Vy si opravdu myslíte, že desítky tisíc lidí v ulicích nevnímají politici jako vzkaz, který má váhu, i když ho všichni nahlas popisují jako „pouhou podporu hodnot“, a ne jako tlak, který se jen nahlas nepojmenuje?
Nadstranický na plakátu
Prezident je podle ústavy hlava státu, ne lídr fanclubu. Přesto máme jedno velké shromáždění v centru Prahy, regionální setkání o dva týdny později na stovkách míst, hesla přímo s jeho funkcí i jménem a k tomu konkrétní politický spor s vládou.
Když se to hodí, všichni přísahají na „nadstranického prezidenta“. A když se to hodí ještě víc, zaplní se náměstí, aby ukázalo, čí hlava státu je ta „naše“. Nadstranickost tady visí spíš na bannerech než v praxi.
Progresivní publikum v tom vidí očistu politiky. Konečně někdo, kdo nejmenuje člověka s problematickými výroky, tak mu postavíme za odměnu náměstí. Konzervativní křídlo se u toho vzteká nad „aktivistickým prezidentem“ – a přitom si v klidu zvyká, že jejich favorit dostal jinou vládní funkci, jen s jiným názvem na vizitce.
Jedni si hrají na etiku, druzí na principy, ale realita je prostá: všichni si jen hlídají svého šampiona. Policie do toho mlčky staví zátarasy a organizuje bezpečnost, protože shromažďovací právo je zákon a ne pocit.
My ostatní se na to díváme z gauče, lajkujeme fotky z dronu a tváříme se, že je to všechno „jen symbolické“ – jenže každé další „Stojíme za prezidentem“ staví mezi ústavou a konkrétním člověkem ještě jednu vrstvu, dav, který si zvyká, že hlava státu se brání z pódia připomínajícího koncert, ne listinou práv.
Tak co, budeme si dál nalhávat, že je to jen nevinné občanské gesto, nebo si přiznáme, že z prezidenta právě děláme značku, kterou se jednou někomu hodně nebude chtít sundat z náměstí?
