Vláda prezidenta tiše toleruje. Víc od ní nečekejme, co jsme si zvolili, to máme
Obsah článku
Babišova vláda má se svým prezidentem zvláštní vztah: v lednu ukazuje záda, v červnu vytasuje meč — a pokaždé ve špatný čas. Tohle není politická strategie. Je to politická bezradnost. A bezradnost v exekutivě se proplácí veřejnými penězi i důvěryhodností státu.
Ústup zabalený jako pragmatismus
Když Pavel v lednu 2026 odmítl jmenovat Filipa Turka ministrem, vláda mohla zvolit jedno ze dvou: vzdorovat prezidentovi veřejně, nebo ustoupit. Zvolila obojí zároveň, čímž nevybrala nic. Turek dostal funkci vládního zmocněnce, jmenoval Červeného a vláda se tvářila, jako by žádný spor nebyl. Byl. A všichni to věděli.
Srovnat tento postup s rokem 2017, kdy Sobotka veřejně připomněl Zemanovi příslušný článek Ústavy, není akademické cvičení. Je to diagnóza. Sobotka tehdy uměl aspoň říct, kde je čára. Babišův kabinet čáru nenarýsoval. Prostě couvl a doufal, že se to přežene. Couvnutí bez vysvětlení, bez pozice, bez závěru je slabost.
Válka, kterou si vláda vyrobila sama
A pak přišel červen. Tatáž vláda, která v lednu neměla odvahu na přímý střet, se rozhodla jeden vyrobit. Prezident avizoval účast na summitu NATO v Ankaře od dubna. Vláda ho z delegace vyloučila. kompetenční žalobu a Ústavní soud jí vyhověl. Vláda musela ustoupit podruhé, tentokrát před soudem, o jehož rozhodnutí předem věděla.
Vyloučit hlavu státu ze summitu Severoatlantické aliance čtyři dny před notifikačním deadlinem není praktické rozhodnutí. Je to demonstrace. A zbytečně draho zaplacená. Kompetenční spory tohoto druhu zůstávají v kolektivní paměti. Kdo je prohraje, vypadá slabě. Kdo je zbytečně vyprovokuje, vypadá pošetile. Vláda tady zvládla obojí naráz.
Politický kalendář místo ústavní strategie
Jsou-li obě epizody vedle sebe, vzorec je čitelný. V lednu potřeboval kabinet klid na programové prohlášení po říjnových volbách. Ústup se hodil. V červnu se blíží komunální a senátní volby a tvrdý postoj vůči Hradu hraje do karet voličské základně koalice. Střet se hodil. Nejde o ústavní principy. Jde o volební kalendář.
Pavel mezitím v březnu podepsal státní rozpočet, který veřejně kritizoval za schodek i obranné výdaje. Neeskaloval vše. Vybíral si střety s větším přemýšlením než vláda. To je nepříjemné přiznání: prezident s obtížnými postoji se jeví konzistentnějším aktérem než kabinet s parlamentní většinou. Vláda si to nechala zajít tak daleko, že si v květnu zřídila vlastního zmocněnce pro záležitosti NATO, jako by prezident v bezpečnostní politice ani neexistoval. A pak se divila, proč Pavel na summitu trvá.
Co jsme si zvolili, to máme
Říct „vláda tiše toleruje“ je polovina pravdy. Celá pravda zní: vláda střídá tichou toleranci s hlasitou konfrontací podle momentální výhodnosti, a obojí dělá špatně. Ústup v lednu vypadal jako slabost. Eskalace v červnu vypadala jako póza. Ani jedno nepůsobilo jako promyšlená strategie.
Ústava dává vládě dost nástrojů. Je vrcholným orgánem výkonné moci, odpovídá Sněmovně, má legislativní iniciativu. Problém není v Ústavě. Problém je v kabinetu, který tyto nástroje nepoužívá konzistentně. Jednou couvne, podruhé zaútočí, potřetí čeká, až za něj rozhodne soud. To není vládnutí. To je reagování.
Nejbližší příležitost se vyjádřit přijde na podzim v komunálních a senátních volbách. Prezidentská volba přijde v roce 2028, sněmovní nejpozději 2029. Do té doby budou oba aktéři pokračovat: vláda bude improvizovat, prezident bude čekat na příležitost a přestřelky budou přicházet podle toho, co se zrovna lépe prodá. Česko dostalo přesně to, co si v roce 2025 zvolilo.