SPD má hodně much, extremistická strana to ale není. Kdo to říká, škodí tím právnímu státu

Ministerstvo vnitra už podruhé nedokázalo u soudu prokázat, že SPD patří do zprávy o extremismu. A přesto to zkouší dál.

Existuje pohodlná zkratka, kterou si v české veřejné debatě dopřávají politici, komentátoři i úředníci: vzít hnutí Tomia Okamury, přilepit na něj slovo „extremistické“ a tvářit se, že tím je řečeno všechno podstatné. Jenže soudy opakovaně říkají něco jiného. Ne že by SPD bylo bez vady, to rozhodně není. Říkají, že stát neumí unést vlastní laťku. A to je problém, který dalece přesahuje jednu politickou stranu.

Stát si nastavil pravidla, která sám nedodržuje

Ministerstvo vnitra ve svých zprávách o extremismu a předsudečné nenávisti pracuje s jasným kritériem: jmenovitě zařadit lze jen subjekt, u něhož projevy předsudečné nenávisti tvoří dominantní složku rétoriky a aktivit. Ne doplňkovou, ne občasnou, dominantní. Tuto definici si resort nevymyslel pod tlakem soudu, najdete ji v oficiálních zprávách ministerstva už roky zpátky. A právě na ní ministerstvo opakovaně hoří.

Pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ke zprávě za druhé pololetí 2020 dospěl k závěru, že tehdejší výroky a aktivity SPD tuto laťku nenaplnily. Odvolací soud pak v samostatném řízení zrušil první rozsudek k výroční zprávě za rok 2022 a vrátil věc s jednoznačným pokynem: prokažte nejen jednotlivé nenávistné projevy, ale i to, že šlo o převažující prvek celé činnosti hnutí. A 26. června 2026 Obvodní soud pro Prahu 7 konstatoval, že ministerstvo to opět neprokázalo.

Tři soudní kola, jeden výsledek. To už není náhoda, to je systémový deficit.

Politická nechuť není právní argument

Řekněme si na rovinu, co SPD je. Hnutí, které dlouhodobě staví kampaně na vyhrocené antiimigrační rétorice, protiukrajinských postojích a kulturně-konfliktních tématech. Samo ministerstvo ho v posledních materiálech řadí mezi „xenofobně populistické subjekty“ a ve zprávě za rok 2024 ho zmiňuje v souvislosti s radikálnější kampaní před krajskými volbami. Much je tam skutečně hodně.

Jenže politická ošklivost není totéž co právně podložená bezpečnostní klasifikace. Kdo tohle směšuje, nedělá nic jiného než laciný trik, přeskakuje dokazování a rovnou sahá po státním razítku. A právě tady začíná škoda na právním státu. Protože pokud ministerstvo smí bez důkazů přiřadit parlamentní straně nálepku z oblasti extremismu, kdo zaručí, že zítra totéž neudělá jinému nepohodlnému subjektu? Precedent se netýká SPD. Týká se mezí státní moci vůči jakékoli opozici.

Pro srovnání: v Německu Spolkový úřad pro ochranu ústavy vede AfD jako „podezření z ohrožení ústavního pořádku“, ale opírá se přitom o rozsáhlou zpravodajskou a právní argumentaci, ne o obecný dojem. Česká praxe není evropský unikát. O to víc ale musí mít pevné základy.

Rozmělněný pojem nikomu nepomůže

Tady je jádro věci, které přehlížejí všichni, kdo s gustem sdílejí zkratku „extremistická SPD“: každé nepodložené použití tohoto slova znehodnocuje jeho váhu. Když stát označí za extremistické hnutí, které soud opakovaně z této škatulky vyjme, co se stane, až bude potřeba pojmenovat skutečně extremistický subjekt? Kdo tomu ještě uvěří?

Zprávy o extremismu jsou legitimní nástroj. Ministerstvo je vydává v rámci vládní protiextremistické politiky a má k tomu kompetenci. Nikdo rozumný nevolá po jejich zrušení. Ale nástroj funguje jen tehdy, když je používán přesně, s konkrétními důkazy, s prokázanou dominancí nenávistných projevů, s vědomím, že na druhé straně stojí subjekt s ústavním právem na politickou soutěž. Opakované soudní prohry ministerstva naznačují, že resort zachází se zprávami spíš jako s politickou zbraní než s odborným dokumentem. A to je přesně ten moment, kdy se z obrany demokracie stává její ohrožení.

Nepohodlný test právního státu

Právní stát se neměří na příjemných případech. Měří se právě na těch, kde je svůdné ohnout metr. SPD je ideální lakmusový papírek, strana, kterou velká část veřejnosti nemá ráda, jejíž rétorika provokuje a jejíž zařazení do zprávy o extremismu by mnohým přišlo intuitivně správné. Jenže intuice není důkaz. A „přijde mi to správné“ není právní standard.

Kdo dnes tleská nepodloženému nálepkování SPD, měl by se zeptat sám sebe, jestli by tleskal i tehdy, až stejný mechanismus dopadne na stranu, která je mu blízká. Pokud ne, pak netleská právnímu státu, tleská jen vlastní politické preferenci oblečené do úřednického hávu.

Ministerstvo vnitra má v rukou silný nástroj. Mělo by se ho naučit používat tak, aby u soudu obstálo. Dokud to nedokáže, škodí samo sobě víc než SPD.