Buďme klidní, vzkazuje vláda: Na každého Čecha připadá „jen„ asi 350 tisíc korun státního dluhu
Uklidňovat národ tím, že nejsme Belgie, je fiskální verze školní výmluvy „mohlo to být horší“. Jenže české veřejné finance míří vzhůru, a s nimi i účet za úroky.
Obsah článku
Existuje osvědčený politický trik, jak odvést pozornost od vlastního problému: ukázat na někoho, kdo je na tom ještě hůř. Premiér mluví o „ozdravování veřejných financí“, texty blízké vládě vyzdvihují „poměrně bezpečné hodnoty“ strukturálního deficitu a „nejnižší schodek ze všech okolních zemí“. Zní to uklidňující. Jenže stačí otevřít data Eurostatu a podívat se na trend, ne na momentku. Dluh sektoru vládních institucí České republiky činil na konci roku 2025 přibližně 3 786 miliard korun, tedy 44,3 % HDP. V přepočtu na jednoho obyvatele to vychází zhruba na 350 tisíc korun. A ta částka rok od roku roste.
Průhledný manévr: srovnávej se s horšími a budeš vypadat skvěle
Řecko 146 % HDP. Itálie 137 %. Francie téměř 116 %. Belgie 108 %. Když si Česko se svými 44 procenty stoupne do téhle řady, vypadá jako premiant. A přesně na tom stojí celá uklidňující rétorika, na tom, že existují země, které jsou na tom dramaticky hůř. Průměr EU je 81,7 %, eurozóna dokonce 87,8 %. Česko je hluboko pod oběma čísly. Tak o co jde?
Jde o to, že tohle srovnání neodpovídá na jedinou podstatnou otázku: zlepšujeme se, nebo se zhoršujeme? A odpověď je nepříjemná. Český dluh v poměru k HDP vzrostl z 43,3 % v roce 2024 na 44,3 % v roce 2025. Absolutně narostl o stovky miliard. A Česko v tom není samo, devatenáct z dvaceti sedmi členských států EU v roce 2025 svou dluhovou kvótu zvýšilo. Evropa se znovu zadlužuje a my jedeme s ní. Říkat „ale podívejte se na Itálii“ je za těchto okolností laciný trik, ne argument.
Čísla, která vláda raději nestaví do výlohy
Podívejme se na to, co říkají vlastní dokumenty ministerstva financí. Státní dluh na konci roku 2024 činil 3 365 miliard korun. Výhled na další roky vypadá takto:
| Rok | Státní dluh (mld. Kč) | Výdaje na obsluhu dluhu (mld. Kč) |
|---|---|---|
| 2025 | 3 614 | 100 |
| 2026 | 3 903 | 110 |
| 2027 | 122 | |
| 2028 | 4 443 | 140 |
Za čtyři roky má dluh narůst o více než bilion korun. A výdaje na úroky, tedy peníze, které stát zaplatí jen za to, že si půjčil, vyskočí ze stovky na 140 miliard ročně. To je částka, za kterou by se dal postavit kompletní okruh dálnice kolem Prahy. Každý rok. A místo toho ji pošleme věřitelům.
Evropská komise ve své jarní prognóze odhaduje, že česká dluhová kvóta do roku 2027 vystoupá na 47,2 % HDP. Pořád pod průměrem EU? Jistě. Ale trajektorie je jednoznačně vzhůru.
Politická fikce jménem „ozdravování“
Premiér Fiala v lednu 2025 prohlásil, že se vládě daří ozdravovat veřejné finance a že schodek rozpočtu byl nižší, než se plánovalo. Texty publikované na vládním webu šly ještě dál: Česko prý stojí na „poměrně bezpečných hodnotách“ a má „nejnižší schodek ze všech okolních zemí“.
Jenže nižší schodek, než se plánovalo, je pořád schodek. Stát utratil víc, než vybral. A dělá to opakovaně, rok za rokem. Konsolidační balíček z roku 2024 sice přinesl určité úspory, ale Národní rozpočtová rada ve svém stanovisku k rozpočtu na rok 2026 varuje, že se tyto efekty vyčerpávají. Podle jejího výkladu je vládní návrh rozpočtu dokonce nad zákonným limitem. Automaticky indexované výdaje, rostoucí obranný rozpočet nad dvě procenta HDP, vyšší platy ve veřejném sektoru, dotace na obnovitelné zdroje, to všechno tlačí výdajovou stranu nahoru. A stárnutí populace jako dlouhodobý strukturální tlak teprve přijde naplno.
Mluvit za těchto okolností o „ozdravování“ je politická fikce. Ozdravování znamená, že se dluh snižuje, nebo alespoň stabilizuje. Nic z toho se neděje.
Dluhová brzda je blíž, než se zdá
Česko má zákonnou dluhovou brzdu nastavenou na 55 % HDP. Při současných 44,3 % to vypadá jako komfortní polštář. Ale tempo růstu posledních let ukazuje, že vzdálenost k brzdě se zmenšuje rychleji, než by se zdálo. Pokud dluh poroste tempem, jaké naznačuje výhled ministerstva financí, a ekonomika nezrychlí výrazně nad očekávání, dostaneme se k padesátiprocentní hranici ještě před koncem dekády.
Zatím si Česko drží ratingové hodnocení v pásmu AA, nejvyšší v regionu střední a východní Evropy. To je dobrá zpráva. Ale rating není věčný, odráží důvěru v to, že stát dokáže svůj dluh řídit. A důvěra se nebuduje srovnáváním s Řeckem. Buduje se tím, že deficity klesají, dluh se stabilizuje a vláda má plán, jak zaplatit to, co slibuje.
350 tisíc na hlavu není málo, je to varování
Řekněme si to na rovinu: 350 tisíc korun dluhu na každého občana včetně kojenců a důchodců není číslo, u kterého by měl kdokoli mávnout rukou. Ano, Belgičan nese na svých bedrech násobně víc. Ale Belgie zároveň v roce 2025 vykázala deficit 5,2 % HDP a je chronickým příkladem toho, kam vede desetiletí fiskální nedisciplíny. Chceme se opravdu měřit touto latí?
Skutečný problém není v tom, kde Česko dnes stojí v evropské tabulce. Problém je v tom, kam směřuje. Každá miliarda na úrocích je miliarda, která chybí ve školství, zdravotnictví nebo na infrastruktuře. Každý rok deficitu přidává další stovky miliard k celkovému dluhu. A každé uklidňující prohlášení, že „jsme na tom líp než ostatní“, je jen odklad debaty, kterou bychom měli vést teď.
Až příště uslyšíte, že 350 tisíc na hlavu je v pohodě, protože Francouz dluží víc, zkuste si tu částku představit jako hypotéku. Hypotéku, kterou jste si nevzali, ale splácet ji budete.