Co všechno si může Babiš dovolit? Voliči mu odpustí téměř cokoliv. Babiš to ví a využívá to
Andrej Babiš jako záchrana pro chudé? Omyl, o blaho lidí mu vůbec nejde.
Obsah článku
Andrej Babiš je nejúspěšnější politický iluzionista české poválečné historie. Ne proto, že by klamal lépe než ostatní, ale proto, že jeho publikum nechce vidět, jak trik funguje. Premiér, který vyhrál volby jako ochránce obyčejných lidí, po nástupu do Strakovy akademie převzal dávkovou reformu, o níž předtím mluvil jako o asociální, a nechal ji tikat dál. Nezrušil ji. Nezmírnil ji. Jen posunul datum, kdy její náklady dopadnou na statisíce domácností, a mezitím si připsal zásluhy za „nápravu“. Je to průhledný manévr, a přesto funguje. Protože sociální škody přicházejí pomalu, po kapkách, rozložené v čase a v tabulkách Úřadu práce, zatímco politická rétorika letí okamžitě a bez tření.
Superdávka: cizí dítě, které Babiš adoptoval, a nechal hladovět
Začněme tím nejdůležitějším: superdávku nezavedla Babišova vláda. Zákon č. 151/2025 Sb. prošel parlamentem ještě za Fialova kabinetu. To je fakt, který Babišova komunikace ráda zamlží, protože mu vyhovují obě strany mince: může reformu kritizovat jako cizí produkt, a zároveň ji nechat běžet, protože škrtá výdaje. Co udělal po nástupu? Ministr Juchelka v lednu 2026 oznámil posun přechodu stávajících klientů z dubna na červenec 2026. Důvod? Nepřipravenost Úřadu práce. Ne soucit s lidmi. Ne přehodnocení filozofie. Čistě technický odklad.
A teď čísla, která odhalují, co ten odklad ve skutečnosti kryje. Analýza samotného ministerstva práce nad téměř 155 500 domácnostmi ukázala, že 57 % dosavadních příjemců by po přepočtu na superdávku dostávalo méně. Přes 22 500 domácností by přišlo o více než 3 500 korun měsíčně. Dalších 23 400 domácností o dva až tři a půl tisíce. A u vzorku 128 400 domácností vyšlo ještě drsnější zjištění: pětině z nich by po zaplacení bydlení a započtení superdávky nezůstalo ani životní minimum. Reakce vlády? Ne zrušení. Ne přepracování. Parametrické korekce, úpravy normativů a rozšíření okruhu „zranitelných“. Škrtací logika zůstává nedotčená. Laciný trik: opravit pár šroubků a tvrdit, že jste zachránili stroj.
Sociální začleňování: ne zrušení, ale pomalé udušení
Druhý díl téhož vzorce se odehrává na Ministerstvu pro místní rozvoj. Agentura pro sociální začleňování, síť pokrývající 109 obcí, 216 sociálně vyloučených lokalit a zhruba 60 tisíc obyvatel, formálně nezanikla. Buďme přesní: od dubna 2026 došlo ke sloučení Odboru bydlení a Odboru pro sociální začleňování. MMR tvrdí, že agenda pokračuje, smluvní vztahy běží a ruší se méně než deset procent z 97 míst. Zní to nevinně. Jenže kdo někdy pracoval v terénu, ví, že rozdíl mezi „agenda pokračuje“ a „agenda funguje“ je propastný.
Občanští členové Rady vlády pro záležitosti romské menšiny to řekli přímo: změny nesmí oslabit práci v území. Obce jako Most, Obrnice, Šluknov, Jihlava nebo Chrudim stojí před rizikem ztráty odborné kontinuity. A to v situaci, kdy Česko sice má podle Eurostatu nejnižší podíl lidí ohrožených chudobou v celé EU (11,3 %), ale právě v těchto lokalitách se koncentruje bída, kterou celostátní průměr elegantně vyretušuje. Centralizace, úspora personálních nákladů, zeštíhlení aparátu. Takhle zní politická fikce, ve které se škrty přejmenovávají na efektivitu.
Závislosti: přesun agendy, rozptyl odpovědnosti
Třetí příklad je možná nejcyničtější. Od 1. července 2026 se agenda protidrogové politiky přesouvá z Úřadu vlády na Ministerstvo zdravotnictví. Samo o sobě to nemusí být katastrofa, ale kontext je brutální. Už dnes ročně vyhledá léčbu závislostí 90 až 100 tisíc lidí a kapacita adiktologických služeb nestačí. Čekací doby se prodlužují. A do tohoto přetíženého systému vstupuje institucionální reorganizace, která na měsíce rozostří kompetence, přeruší zaběhnuté vazby a přenese riziko na obce a poskytovatele služeb.
Kdo za to zaplatí? Ne premiér. Ne ministr. Zaplatí za to urgentní příjmy nemocnic, psychiatrická oddělení, sociální pracovníci v obcích a nakonec i lidé, kteří se závislostmi nemají nic společného, ale žijí ve čtvrtích, kde se důsledky projeví na veřejném prostoru a bezpečnosti. Dopad přijde v řádu měsíců, tedy bezpečně za horizontem novinových titulků.
Babišův model: škody rozložit, zásluhy inkasovat hned
Všechny tři případy (superdávka, sociální začleňování, závislostní politika) sledují identickou logiku. Okamžitý rétorický zisk přichází dnes: „posunuli jsme termín“, „chystáme korekce“, „zefektivňujeme stát“. Sociální účet dorazí lidem se zpožděním, v měsících 2026 a 2027, po kapkách, rozptýlený mezi desítky tisíc domácností, stovky obcí a tisíce pacientů. Právě tahle časová prodleva je Babišova nejcennější politická komodita. Není potřeba lhát. Stačí nechat tvrdý rámec běžet, nabídnout drobné opravy a komunikovat je jako ochranu lidí.
A mezitím? Mezitím se v ČEZ připravuje „optimalizace vlastnické struktury“, která vyčlení zákaznický segment do nové dceřiné společnosti a otevře prostor pro vstup infrastrukturních a penzijních fondů. I kdyby stát posiloval kontrolu nad mateřskou firmou, nejstabilnější zákaznická aktiva se tím současně chystají k částečné monetizaci pro soukromý kapitál. Rétorika říká „zestátňujeme“. Praxe říká „připravujeme prodej“.
Kdy přijde účet, a kdo ho otevře
Existuje vůbec bod zlomu? Hranice, za kterou Babišovi voliči řeknou dost? Přímý důkaz v datech není. Ale jedno číslo stojí za pozornost: pětina analyzovaných domácností, kterým po bydlení a superdávce nezůstane ani životní minimum. To není statistická abstrakce. To jsou lidé, kteří si v červenci 2026 otevřou výpis a zjistí, že jim chybí peníze na jídlo. Právě takový zásah má největší potenciál proměnit loajalitu v hněv. Otázka není, jestli ten moment přijde. Otázka je, jestli v tu chvíli bude Babiš ještě na scéně, nebo už bude o tři kroky dál, s novou rétorikou a novým viníkem po ruce.