Slibem nezarmoutíš: Babiš před volbami lákal na důchodové reformy, když se dostal k moci, už ho senioři nezajímají
Důchodový věk 65 let byl volební hit, který měl přitáhnout statisíce hlasů. Přitáhl je, a pak se tiše vypařil z legislativního plánu.
Obsah článku
Existuje zvláštní druh politického slibu, který není myšlen jako závazek, ale jako návnada. Pozná se snadno: čím blíž k volbám, tím je hlasitější, a čím dál od nich, tím tišší. Andrej Babiš dal 5. ledna 2026 do programového prohlášení vlády jasný bod: zastropovat důchodový věk na 65 letech. Ministr práce Aleš Juchelka ještě 28. ledna mluvil o novele s účinností od roku 2027. A pak přišel březen, a s ním schválený legislativní plán, ve kterém strop na 65 let prostě nebyl. Babiš v červnové Partii Terezie Tománkové už jen neurčitě mumlal o „náročných profesích“ a odmítl říct, jestli slib vůbec stihne splnit. Pět měsíců. Tak dlouho vydržel nejhlasitější důchodový slib posledních let.
Anatomie zmizení: od slibu k prázdné kolonce
Celý příběh se dá vyprávět jako čtyřaktová hra, v níž každé dějství ubere slibu kus obsahu. Akt první: programové prohlášení z ledna 2026, kde vláda černé na bílém slibuje strop 65 let, návrat valorizace na polovinu růstu reálných mezd, věkové příplatky od 80 let a bonus za každý odpracovaný rok navíc. Akt druhý: Juchelka na konci ledna veřejně tvrdí, že novela může platit od příštího roku. Akt třetí: 23. března vláda schválila legislativní plán, v němž první novela řeší valorizace, pracující důchodce a starší seniory, ale strop 65 let v ní není. A akt čtvrtý: 21. června Babiš v televizi přehodil výhybku na „nejdřív náročné profese“ a termín pro obecný strop už neřekl.
Tohle není legislativní skluz. Tohle je průhledný manévr. Vláda sama, bez nátlaku zvenčí, rozhodla, že slib, který jí vynesl hlasy, rozsekne na etapy bez pevného data. Výhled legislativních prací na roky 2027–2029 obsahuje u důchodů jedinou novelu, tu k rizikovým pracím, s předpokládanou účinností od ledna 2028. Samostatně datované zastropování na 65 let tam nenajdete, i kdybyste hledali lupou.
Koho to skutečně zasáhne, a koho ne
Laciný trik celé operace spočívá v tom, že dnešním důchodcům se nic nemění. Babišova rétorika cílí na lidi, kteří už penzi berou a kteří slyší „65 let“ jako potvrzení, že se o ně někdo stará. Jenže zastropování důchodového věku se dnešních starobních důchodců netýká. Týká se budoucích penzistů, a ti zatím nemají hlas, který by byl slyšet.
Podle platného práva, jak ho uvádí ČSSZ, vypadá realita takto:
- Ročník 1966 – důchodový věk 65 let a 1 měsíc (muži a část žen)
- Ročník 1973 – 65 let a 8 měsíců
- Ročník 1977 – 66 let
- Ročníky 1989 a mladší – 67 let
První citelný střet se slibem přichází kolem roku 2031. Lidé narození v roce 1966 budou odcházet o měsíc později, než jim bylo slíbeno. A s každým dalším ročníkem se nůžky rozevírají. Kdo dnes plánuje odchod „podle Babiše“, plánuje podle politické fikce, ne podle zákona.
Brusel jako alibi, které nefunguje
Babiš v červnu naznačil, že problém je i v Evropské komisi, která prý nechce strop 65 let. Formálně má pravdu: Komise ve své zprávě z 3. června 2026 skutečně píše, že plné provedení reformy z roku 2024 je pro Česko klíčové, a její mluvčí vyčíslil, že návrat na 65 let by dlouhodobě zvýšil výdaje na důchody o zhruba 2 procentní body HDP. V českých penězích jde o stovky miliard korun.
Jenže tady je potřeba být přesný. Evropská komise nemá pravomoc Česku důchodový věk nadiktovat. Její tlak je nepřímý, přes evropský semestr, fiskální doporučení, hodnocení udržitelnosti. Říct „Brusel nám to zakázal“ je pohodlná výmluva, ne vysvětlení. Odklad neudělal Brusel. Odklad udělala česká vláda, která 23. března schválila plán bez stropu v první novele a bez pevného termínu ve druhé. Řečnická otázka se nabízí sama: pokud Babiš věděl o postoji Komise už při skládání slibu, a musel vědět, protože reforma z roku 2024 byla veřejná a její evropský kontext známý, proč sliboval něco, o čem tušil, že to narazí?
Vzorec, ne nehoda
Leden: velký slib. Březen: tichý ústup. Červen: přehození odpovědnosti. Tohle není náhoda ani důsledek složitých okolností. Je to vzorec, který se dá popsat jednou větou: mobilizační heslo pro volby, rozpočtová realita po nich.
Srovnání s Evropou ukazuje, že samotný věk 65 let není v unii nic exotického; Kypr i Lucembursko ho mají. Problém je jinde. Česko by rušilo čerstvě přijatou reformu, která teprve začala platit, a to v situaci, kdy stárnutí populace tlačí výdaje nahoru a kdy si vláda zároveň nemůže dovolit rozpočtovou velkorysost. Babiš neslíbil nemožné, slíbil něco, co by stálo stovky miliard, a pak se tvářil překvapeně, když zjistil, kolik to stojí.
Kdo dnes počítá s odchodem do důchodu v 65 letech, měl by si otevřít kalkulačku ČSSZ a řídit se platným zákonem. Sliby se totiž do penze nepočítají.