ANO a levné bydlení: heslo pro kampaň, ale bez výsledků. Levné byty jsou v ANO akorát pro politiky
Málokomu se podaří tak důsledně slibovat dostupné bydlení a zároveň tak důsledně demonstrovat, že výhodné střechy nad hlavou mají hlavně vlastní lidé.
Obsah článku
Hnutí ANO udělalo z bytové krize svůj politický evergreen. Program 2018, program 2021, program 2025, pokaždé stejná melodie: levnější hypotéky, státní výstavba, podpora družstev, dostupné nájmy. A pokaždé s tím samým výsledkem: po skončení vládního mandátu zůstane Česko zemí, kde podle OECD patří poměr cen bytů k příjmům k obzvlášť vysokým v celém vyspělém světě a kde sociální bydlení tvoří žalostných 3,6 % bytového fondu oproti osmiprocentnímu evropskému průměru. Systémový zákon o podpoře bydlení začal platit až 1. ledna 2026, tedy nikoli jako výstup vlády ANO, ale až pod následující legislativou. Sliby se zatím recyklují rychleji než byty.
Tři kauzy, jeden vzorec
Nejde o jednu přehmátnutou smlouvu. Jde o sérii, která odhaluje systémový rozpor uvnitř hnutí, jež se prezentuje jako zastánce obyčejných lidí. Ministryně pro místní rozvoj Zuzana Mrázová obývá obecní byt v Bílině za 42 korun na metr čtvereční, ve městě, kde lidi drtí exekuce. Šéfka Úřadu vlády Tünde Bartha držela sedmdesátimetrový obecní byt na Praze 3 za devět tisíc měsíčně, ačkoli v něm podle zjištění Deníku N a Seznam Zpráv sama nebydlela. A Ondřej Prokop, donedávna lídr ANO pro Prahu, „zapomněl“ přiznat tři družstevní byty pořízené v roce 2023 za miliony.
Každý případ je jiný v detailu. Mrázová a Bartha čerpaly výhody obecního nájemního bydlení. Prokop řešil soukromé investiční akvizice a jejich zatajení v majetkových přiznáních. Společný jmenovatel je ale průzračný: lidé, kteří veřejně moralizují o dostupnosti bydlení, soukromě využívají výhod systému nebo jeho slepých míst, jako by se jich bytová krize netýkala.
Sliby na papíře, nouze v číslech
Podívejme se na tu propast mezi rétorikou a realitou bez růžových brýlí. Vládní program z roku 2018 sliboval zákon o sociálním bydlení, rychlejší výstavbu pro seniory a mladé rodiny, vyšší podporu nájemního bydlení. Volební program 2021 přidal státní bytovou výstavbu, PPP projekty, nízkonákladové sociální byty. Program 2025 recykluje totéž pod novými hlavičkami: bezúročné půjčky, státní garance, mimořádné dotace obcím.
A výsledek? Oficiální materiály ministerstva pro místní rozvoj hovoří o 154 tisících lidech v bytové nouzi a 1,6 milionu ohrožených ztrátou bydlení. České domácnosti vydávají na bydlení přes pětinu disponibilních příjmů. Systémový zákon, který měl být odpovědí, začal fungovat až letos. Kdo jej připravil? Nikoli ANO. Opakující se sliby hnutí tak připomínají spíš kampaňový rituál než uzavřený splněný program. Každé čtyři roky nový leták, stejná čísla, stejná nouze.
Pravidla pro lidi, skuliny pro politiky
Ironie těchto kauz vynikne teprve ve srovnání s tím, čím musí projít běžný žadatel. Na Praze 3 existuje 1 867 obecních bytů. Zhruba 1 200 z nich drží takzvaní starousedlíci se smlouvami na dobu neurčitou. Ročně se uvolní asi osmdesát bytů. Kdo o ně chce žádat, musí projít bodovým systémem, doložit domácnost a splnit příjmový strop, u jednotlivce nejvýše 1,7násobek životního minima. Bartha čerpala výhodu starého nájmu z roku 2004, tedy mimo jakýkoli dnešní filtr. Radnice začala věc prověřovat až po medializaci. Místostarosta oznámil návrh na výpověď. Bez novinářů by se nestalo nic.
V Bílině je systém jiný, ale neméně zranitelný. Hlavním filtrem není příjem žadatele, nýbrž bezdlužnost vůči městu. O atraktivních bytech na dobré adrese rozhoduje rada. Ministryně Mrázová tak bydlí za zlomek tržního nájmu ve městě, kde průměrný obyvatel řeší, jestli zaplatí inkaso. A u Prokopa? Ten nepotřeboval obecní byt. Pořídil si tři družstevní byty za celkově více než osm milionů a jeden byt v Praze 6 za 19,5 milionu. Problém nebyl v tom, že koupil. Problém byl, že to zatajil, a přitom sám mluvil o dostupném bydlení jako o prioritě. Ministerstvo spravedlnosti jeho majetková přiznání nyní prověřuje.
Pokrytectví jako politická strategie
Bylo by pohodlné říct, že jde o individuální selhání tří lidí. Jenže vzorec je příliš zřetelný na to, aby šlo o náhodu. ANO z bydlení systematicky dělá velkou politickou emoci, zatímco u vlastních lidí fungují veřejné byty a bytové výhody jako interní komfort, nikoli jako omezený veřejný statek. Prokop 25. června rezignoval a nebude kandidátem na primátora Prahy. To je politická cena. Ale je to cena dostatečná?
Problém starých obecních nájmů samozřejmě nevynalezlo ANO. Nevypověditelné smlouvy z devadesátých let jsou dědictvím éry ODS i dalších stran. Jenže právě ANO si z dostupného bydlení udělalo nosnou identitu. Právě ANO říká voličům: my jsme ti, kdo vám pomůže se střechou nad hlavou. A právě proto je u ANO rozpor mezi slovy a činy tak destruktivní pro důvěru.
Sto padesát čtyři tisíc lidí v bytové nouzi nemá obecní byt za 42 korun na metr. Nemá sedmdesátimetrový byt v centru Prahy za devět tisíc. Nemá tři družstevní byty, na které by mohlo zapomenout. Ti lidé mají akorát volební programy ANO, ve kterých se jim to všechno slibuje, znovu a znovu.