ANO má další volební vítězství v kapse. V Senátu může jedině získat, otázka je ale kolik
Říjnové senátní volby jsou pro ANO tím nejpohodlnějším losem, jaký si česká politika dokáže vygenerovat, a opozice si to komplikuje přesně tam, kde by neměla.
Obsah článku
Představte si, že jdete do pokeru a na stole leží dvacet šest žetonů soupeřů a jeden váš. Cokoliv vyberete, je zisk. Přesně takhle vypadá senátní matematika roku 2026 pro hnutí Andreje Babiše. ANO letos obhajuje jediný mandát, Karvinou, kde v roce 2020 zvítězil Ondřej Feber. Všech zbývajících šestadvacet obvodů je otevřené území. Říkat, že ANO může „jedině získat“, je proto legitimní zkratka. Ale jen zkratka. Protože i ten jeden mandát se dá ztratit.
Rotace jako tichý spojenec
Senátní volby v Česku fungují na šestiletém rotačním principu: každé dva roky se obměňuje třetina z 81 křesel. Letošní balík 27 obvodů odpovídá mandátům z roku 2020, kdy ANO v Senátu ještě táhlo za kratší konec. Výsledek? Dnes hájí jediné křeslo, zatímco opoziční strany musí bránit třiadvacet. To není zásluha geniální strategie. Je to prostá aritmetika rotace, a ANO ji dostalo zadarmo.
Jenže právě tady začíná politická fikce o „neporazitelném ANO“ narážet na tvrdá čísla. Klub ANO v Senátu má dnes 15 členů. Proti němu stojí:
- ODS a TOP 09: 30 senátorů
- STAN: 18
- SEN 21 a Piráti: 5
- KDU-ČSL: 12
I kdyby ANO vyhrálo absolutně všech 27 obvodů, což je scénář blížící se politické science fiction, dostalo by se na 41 křesel z 81. Nejtěsnější možná většina. Žádná pohodlná hegemonie, žádné drtivé ovládnutí komory. Jeden hlas.
Trend, který nelze ignorovat
Co ale ignorovat nelze, je trajektorie. V roce 2020 nasadilo ANO dvacet kandidátů, do druhého kola jich prošlo devět a zvítězil jediný. O dva roky později: třiadvacet kandidátů, osmnáct postupů, tři mandáty. V roce 2024 už šestadvacet kandidátů, tři výhry v prvním kole, dalších šest ve druhém. Křivka míří strmě nahoru.
A teď klíčový rozdíl: v roce 2026 jde ANO do senátních voleb poprvé z vládní pozice. Premiér Babiš na lednovém sněmu tlačil tezi, že Senát nesmí být podceněný. Hnutí nakonec vsadilo na sólovou značku místo společných kandidátů s SPD a Motoristy. Centrálně řízená, personalizovaná kampaň. Žádné koaliční kompromisy, žádné dělení pozornosti.
Kolik mandátů to reálně přinese? Oficiální model neexistuje, takže pracujme se scénáři. Jeden až dva mandáty by znamenaly pouhou obhajobu Karviné a kosmetický přídavek, tedy zklamání. Tři až pět by ANO prodalo jako další průlom. Šest až osm by bylo výrazné posílení. Dvouciferný zisk? Skutečný otřes senátní rovnováhy.
Opozice a její chronická nemoc
Řečnická otázka: proč by měla opozice prohrávat volby, ve kterých brání třiadvacet křesel proti soupeři s jedním? Odpověď je trapně jednoduchá: štěpením.
Podle předvolební analýzy iROZHLASu se opozici podařilo dohodnout na společném kandidátovi zhruba ve třech čtvrtinách obvodů. Zní to slušně, dokud se nepodíváte na tu zbývající čtvrtinu. Praha 1, Praha 5, Plzeň-město, Hradec Králové, Brno-město, Kladno. Právě v těchto obvodech proti sobě stojí více opozičních jmen a ANO nemusí dělat nic jiného než přihlížet, jak si soupeři rozbíjejí hlasy navzájem. Laciný trik? Ne. Spíš dárek, který opozice ANO sama balí a převazuje mašlí.
Naopak tam, kde má opozice „umeteno“ (Cheb, Louny, Děčín, Trutnov, Frýdek-Místek, Přerov, Pelhřimov, Ostrava, Strakonice, Vyškov, Uherské Hradiště, Rychnov nad Kněžnou, Znojmo), bude ANO narážet. Senátní volby jsou lokální, osobnostní a dvoukolové. Kompaktní opozice v nich pořád umí vyhrávat. Problém je, že to neumí všude.
Co je skutečně v sázce
Senát není dekorace. U běžných zákonů má třicetidenní lhůtu na projednání a může je vracet nebo zamítat. K přehlasování zamítavého Senátu potřebuje Sněmovna 101 hlasů, a klub ANO tam má 80 poslanců. Bez koaličních partnerů to Babišova vláda sama neutáhne. Každý senátor ANO navíc snižuje pravděpodobnost, že se vládní legislativa zasekne v horní komoře.
Ještě citlivější je personální rovina. Souhlas se jmenováním soudce Ústavního soudu dává Senát nadpoloviční většinou přítomných senátorů, a to do šedesáti dnů od žádosti prezidenta. Silnější klub ANO by mohl tato hlasování podmiňovat, komplikovat, vyjednávat. Ne vetovat, na to by sám nestačil. Ale vytvářet tlak? Rozhodně.
Nejsilnější manévr ANO proto nespočívá v nějaké neodolatelné přitažlivosti. Spočívá v tom, že letos stačí proměnit mimořádně příznivý los v pár tvrdých zásahů, a z instituce, která hnutí roky brzdila, udělat vyjednávací páku. Ne pevnost. Páku.
9. října se ukáže, jestli opozice dokázala svou chronickou nemoc aspoň na chvíli vyléčit. Nebo jestli ANO opět projde dveřmi, které mu někdo zapomněl zamknout.