Babiš by měl být prezidentovi vděčný, místo toho mu hází klacky pod nohy. Jen díky němu si neušpinil ruce s Filipem Turkem
Andrej Babiš provozuje jeden z nejnevděčnějších politických manévrů v novodobé české historii: soustavně útočí na muže, který mu zachránil vládu před ministerským skandálem.
Obsah článku
Petr Pavel v lednu odmítl jmenovat Filipa Turka ministrem životního prostředí. Babiš to tehdy označil za aroganci Hradu, za překračování pravomocí, za útok na koaliční suverenitu. O půl roku později Turek naboural sanitku převážející trombocyty pro pacienta, řidič skončil se zraněním a nemocniční vůz na střeše. A premiér, místo aby tiše poděkoval osudu i prezidentovi, že tohle nemusí řešit jako pád člena vlády, pokračuje v ostřelování Hradu. Politická fikce? Ne. Čistá Babišova realita.
Prezidentské veto jako pojistka, kterou si Babiš neobjednal
Každý premiér by měl mít tolik politické sebeúcty, aby rozpoznal, kdy mu někdo prokázal službu, i když o ni nestál. Pavel 8. ledna 2026 poslal Babišovi dopis, v němž Turkovo jmenování odmítl s odkazem na pochybnosti o jeho loajalitě k ústavnímu řádu a případ označil za bezprecedentní. Bylo to tvrdé, bylo to nezvyklé a bylo to správné.
Co udělal Babiš? Čtyři dny nato nechal vládu vytvořit pro Turka novou funkci vládního zmocněnce pro klimatickou politiku a Green Deal s kanceláří přímo na ministerstvu životního prostředí. Průhledný manévr, jak obejít prezidentské rozhodnutí a zároveň koaličnímu partnerovi zachovat tvář. Turek dostal mezirezortní koordinační mandát, ministr Červený ho dokonce posílal zastupovat Česko na radu unijních ministrů životního prostředí. Žádné symbolické parkoviště. Reálná moc, reálný vliv.
Jenže je zásadní rozdíl mezi zmocněncem a ministrem. A přesně ten rozdíl teď Babišovi zachraňuje kůži.
Červencová nehoda jako důkaz prezidentské prozíravosti
Představme si na okamžik alternativní scénář: Pavel Turka v lednu jmenuje, Turek sedí ve vládě jako řádný ministr a 13. července bourá sanitku. Média by neřešila průšvih vládního zmocněnce, nýbrž skandál člena kabinetu. Opozice by žádala hlasování o nedůvěře, koaliční partneři by se nervózně rozhlíželi po únikových cestách a Babiš by musel buď ministra okamžitě odvolat, nebo ho bránit za cenu vlastní kredibility.
Nic z toho se nestalo. A nestalo se to výhradně proto, že Pavel v lednu řekl ne.
Policie podle Seznam Zpráv zkontrolovala dopravní značení na místě nehody a shledala ho správným a zřetelným. Turek sám oznámil, že funkci zmocněnce dočasně nevykonává, a slíbil rezignaci jen v případě, že ho policie označí za viníka. To je laťka politické odpovědnosti tak nízko, že pod ní neproběhne ani list papíru. Ale i tak je to nesrovnatelně menší problém, než kdyby totéž říkal ministr vlády České republiky.
Babišova nevděčnost jako mocenská strategie
Bylo by naivní myslet si, že Babiš nevidí, co mu Pavel zachránil. Vidí to výborně. Problém je jinde: přiznat to nemůže. Kdyby veřejně uznal, že prezidentské veto bylo užitečné, legitimizoval by tím Pavlovo právo korigovat koaliční nominace. A to je pro Babiše nepřijatelné, protože by ztratil monopol na personální obsazování vlády.
Proto místo vděku volí eskalaci. Před summitem NATO v Ankaře prohlásil, že prezident poškozuje Českou republiku, a žádal, aby Pavel vůbec neletěl. Obvinil ho, že si ústavu vykládá podle sebe. Systematicky buduje narativ o prezidentském aktivismu, i když sám v únoru na Hradě uznal, že otázka Turkova jmenování je uzavřená.
Je to laciný trik? Ano. Funguje? Bohužel také ano. Babišovi voliči neslyší nuance ústavního práva, slyší silného premiéra, který se nenechá komandovat od prezidenta. A koaliční Motoristé slyší, že jejich šéf nebyl obětován, jen přesunut. Všichni spokojeni, nikdo nepoděkuje.
Turek jako ikona koaličního minimalismu
Politolog Lukáš Jelínek to pojmenoval přesně: Motoristé si Turka nemohou dovolit odříznout, protože je pro jejich elektorát ikonou. Poslanecký mandát kvůli dopravnímu deliktu nepadne a rychlé obětování by straně ublížilo víc než přetrvávající pach aféry. Koalice proto sází na dlouhé vyšetřování a naději, že se téma obrousí.
Jenže tady se ukazuje něco hlubšího než jen jedna nehoda. Vláda kandidáta, kterého prezident odmítl jako ústavně problematického, vzápětí usadila do vlivné vládní role na témže resortu. Dala mu koordinační pravomoci, evropský mandát, kancelář na ministerstvu. A když se ukázalo, že ten člověk je skutečně politicky toxický, premiér po něm chce jen rezignaci na zmocněnce. Ne odchod z politiky, ne omluvu, ne reflexi. Jen dočasné ustoupení do pozadí, než se voda zavře.
Tohle není standardní ministerská odpovědnost. Tohle je koaliční minimalismus v nejčistší podobě: udělej nejméně, co musíš, a doufej, že to stačí.
Babiš by měl Pavlovi poslat květiny. Místo toho mu posílá granáty. A jediný, kdo na tom tratí, je důvěra v to, že česká politika dokáže rozpoznat vlastní štěstí, když ho potká.