Babiš by teď s Pavlem v boji o Hrad znovu prohrál. Pokušení oplatit mu minulou porážku je ale velké, dokáže mu Babiš odolat?
Andrej Babiš prohrál prezidentský duel o téměř milion hlasů. A čísla říkají, že by prohrál znovu.
Obsah článku
Přesto je celé léto 2026 plné signálů, že premiér na Hrad myslí víc, než je ochoten přiznat. Ankara, podcasty, koaliční sněmy, všechno směřuje k jedné otázce, kterou si Babiš nahlas neklade, ale která visí nad českou politikou jako nevybuchlá bomba. Chce pomstu, nebo chce moc? Obojí najednou mít nemůže.
Milion hlasů, které se neodpouští
Leden 2023 zanechal jizvu, která se nehojí. Petr Pavel tehdy získal 58,32 procenta, Babiš 41,67, rozdíl 959 403 hlasů. Nebyla to těsná prohra, kterou lze svést na smůlu nebo špatné počasí. Byl to výprask, jasný a veřejný, před očima celé země.
A právě proto je pokušení tak silné. Babiš není politik, který by porážku přijal jako součást řemesla. Je to muž, který si pamatuje každý účet a každý účet chce srovnat. Jenže ego není volební program a touha po odplatě není strategie. Problém je prostý: čísla se od roku 2023 nezměnila v jeho prospěch. STEM v lednu 2026 naměřil Pavlovi důvěru 57 procent, Babišovi 55. Zdánlivě blízko. Jenže u prezidentské volby nerozhoduje obecná důvěra, rozhodují takzvané prezidentské atributy. A tam Pavel vede s drtivým náskokem: 67 procent lidí ho považuje za dobrého reprezentanta v zahraničí, 60 procent mu přičítá zvýšení vážnosti úřadu. Babiš takové číslo nemá a mít nebude.
Když STEM/MARK v květnu 2026 měřil, koho si lidé spontánně spojují s prezidentskou volbou 2028, Pavel byl první. Babiš až za ním, s odstupem. Havlíček a Schillerová ještě dál. Šest z deseti dotázaných přitom žádného kandidáta nemělo, ale ti, kteří měli, ukazovali na Hrad, ne na Strakovu akademii.
Ankara jako generálka na kampaň, kterou nikdo nepřizná
Letní spor o summit NATO v Ankaře nebyl o protokolu. Byl o tom, kdo je tváří České republiky ve světě, a kdo si tu tvář může přivlastnit. Pavel podle svého vyjádření z 23. června nabízel kompromis: on na neformální večeři hlav států, premiér a ministři na oficiálních jednáních. Vláda odmítla. Proč?
Protože tohle nikdy nebylo o Ankaře. Podle Pavlovy interpretace šlo o „malichernou pomstu“ Petra Macinky za nejmenování Filipa Turka ministrem a o Babišovu snahu udržet klid v koalici. Ať už je Pavlovo čtení přesné, nebo přehnané, výsledek je stejný: obě strany se chovají jako kandidáti v kampani, kterou formálně popírají. Pavel 18. července na Colours of Ostrava říká, že nechce, aby země žila rok a půl prezidentskou kampaní, a ve stejném rozhovoru připouští, že ho spory s vládou „spíše mobilizují“ k další kandidatuře. Babiš dva dny předtím ve vlastním podcastu tvrdí, že kandidovat nebude, a vzápětí obviňuje Pavla, že kampaň vede právě on.
Politolog Jan Kubáček tohle pojmenoval už v březnu 2026: spor Pavel–Macinka není epizoda, je to „nekonečný příběh“, který bude gradovat prezidentskou volbou. Ankara byla generálka. Premiéra na ní nikdo neobsadil, obsadil se sám.
Strach z prázdné židle
Tady je jádro celého dilematu. Babiš není jen předseda ANO a premiér. Je pojistka, která drží pohromadě koalici tří nesourodých stran, hnutí bez jasného nástupce a vládní agendu, která stojí na jeho osobní autoritě. Odejít na Hrad by znamenalo všechno tohle opustit.
A za co? Za úřad, který český premiér právě aktivně oslabuje. Za pozici, ve které by musel jednat s vládou, kterou sám pomáhal sestavit, ale už by ji neřídil. Za křeslo, ze kterého Zeman dokázal vládnout stínem, ale Pavel ukazuje, že to jde i jinak a že prezidentská moc má tvrdé ústavní limity.
Babiš to ví. Proto v lednu 2026 na sněmu ANO neřekl „budu kandidovat“, ale „koalice má začít řešit společného kandidáta od začátku roku 2027″. Macinka přitakal, Okamura přitakal. Všichni se tvářili, že hledají někoho jiného. Ale koho? Havlíček nemá spontánní váhu. Schillerová nemá spontánní váhu. „Nepolitická osobnost s přirozeným respektem“, o které Babiš mluvil, zatím nemá ani jméno.
Pokud se do první poloviny roku 2027 žádný reálný kandidát nevynoří, tlak na Babiše prudce vzroste. A čím déle bude čekat, tím méně času zbude koalici na výrobu alternativy. Zákon o volbě prezidenta vyžaduje podání kandidátní listiny 80 až 66 dnů před volbou, to je právní minimum. Politické minimum je mnohem dřív.
Pomsta, nebo moc, obojí mít nelze
Racionální Babiš ví, že prezidentská kandidatura je sázka s negativním očekávaným výnosem. Prohrát podruhé by bylo politické harakiri. Vyhrát by znamenalo opustit exekutivu a nechat ANO bez kormidelníka v polovině volebního období. Emocionální Babiš ví, že Pavel ho porazil před celou zemí a teď ho ještě provokuje z Hradu.
Obě tyto síly jsou reálné. Obě jsou doložitelné. A právě jejich střet dělá z příštích dvanácti měsíců nejnapínavější období české politiky od podzimu 2021.
Podle nás Babiš nakonec nekandiduje, ne proto, že by mu chyběla chuť, ale proto, že mu chybí pojistka proti vlastní porážce. Premiér, který prohrál prezidentskou volbu dvakrát, už není premiér. Je anekdota. A to je jediná věc, které se Andrej Babiš bojí víc než Petra Pavla.