Babiš odmítl pravidelné schůzky s prezidentem. Proč bych to měl dělat? Ptá se. Otázka ale stojí, proč by neměl
Premiér, který se bojí pravidelného jednacího stolu, se nebojí ztráty času. Bojí se ztráty kontroly.
Obsah článku
Odmítat pravidelné schůzky s prezidentem republiky není projev suverenity. Je to způsob, jak se vyhnout odpovědnosti za to, co se na nich říká — a Andrej Babiš to v neděli pro Českou televizi potvrdil slovy: „Proč bych se měl na něčem koordinovat, my máme svoji politiku.“ A dodal, že nechce být „součástí jeho kampaně“. Ta věta prozrazuje víc, než si její autor zřejmě přeje. Nejde v ní o kalendář, nejde o čas a nejde ani o programové prohlášení vlády. Jde o to, že vedle premiéra nesmí stát nikdo, kdo by mohl říct „ne“ nebo byť jen „jinak“.
Koordinace jako hrozba
Odmítnutí schůzek je v českém kontextu bezprecedentní politická volba, nikoli administrativní rozhodnutí. Koordinační formát nejvyšších ústavních činitelů fungoval za Fialovy vlády jako rutinní pracovní nástroj. V květnu 2023 se na Hradě řešily sousedské vztahy, summit NATO ve Vilniusu, pomoc Ukrajině i postoj k Číně. V červenci 2024 se připravoval washingtonský summit. Fiala po prosincovém jednání 2024 výslovně tvrdil, že právě jednotný postup vlády a prezidenta zvýšil prestiž Česka v zahraničí. Babiš tedy neruší něco nefunkčního. Ruší něco, co prokazatelně fungovalo, a dělá to proto, že mu to politicky nevyhovuje.
Formulace „nechci být součástí jeho kampaně“ je přitom průhledný manévr. Přesouvá celý spor z ústavní roviny do roviny osobní. Jakmile premiér označí prezidenta za konkurenta v kampani, nemusí už odpovídat na otázku, proč ignoruje hlavu státu. Stačí mu říct, že se brání politickému zneužití. Je to laciný trik, ale účinný: místo debaty o kompetencích se bavíme o motivech.
Ankara jako důkaz
Kdo si myslí, že odmítání koordinace je jen rétorika bez následků, ať se podívá na červen a červenec 2026. Vláda 22. června schválila delegaci na summit NATO v Ankaře bez prezidenta. Pavel den nato veřejně protestoval, podal kompetenční návrh k Ústavnímu soudu a požádal o předběžné opatření. Ústavní soud vládě uložil Pavla do delegace doplnit. Vláda to udělala, ale ponechala Babiše v čele. Výsledek? Oba ústavní činitelé v Ankaře vystupovali paralelně, Česko vysílalo dva signály najednou a Babiš po návratu označil Pavlovu účast za „ostudu“.
Řečnická otázka: co je větší ostuda? Prezident, který se dovolává své ústavní role, nebo premiér, který potřebuje soudní příkaz, aby hlavě státu dovolil sedět u stolu?
Celá ankarská epizoda je přitom důsledkem jediné věci: neexistence pravidelného koordinačního formátu. Kdyby schůzky probíhaly, složení delegace by se řešilo u kávy na Hradě, ne v soudní síni na Joštově. Pavel svůj záměr jet do Ankary oznámil premiérovi písemně už 8. dubna, s odkazem na článek 63 Ústavy. Tři měsíce na domluvu. Místo ní přišel institucionální konflikt s mezinárodním publikem.
Proč by neměl? Protože nemůže
Babišova otázka „proč bych to měl dělat“ zní sebevědomě, ale ústavní odpověď na ni je nepříjemně jednoznačná. Prezident podle článku 63 Ústavy zastupuje stát navenek. Ústavní soud v předběžném opatření výslovně konstatoval dlouhodobou ustálenou praxi, podle které je prezident členem české delegace na summitech NATO. Miloš Vystrčil to shrnul s elegantní prostotou: „Nevím, proč by tam prezident neměl být.“
Premiér samozřejmě má legitimní nárok určovat vládní politickou linii. Nikdo mu nebere programové prohlášení ani rozpočtové priority. Jenže koordinace neznamená podřízenost. Znamená, že dva ústavní orgány, které oba reprezentují stát, spolu mluví dřív, než začnou mluvit na mezinárodním fóru. V Německu kancléř určuje směrnice politiky, ale s prezidentem komunikuje. V Rakousku kabinet nese výkonnou odpovědnost, ale hlava státu není vyloučena z existence. Babišův model je jiný: prezident buď souhlasí, nebo je součástí kampaně.
Strategie, ne princip
Podle nás nejde o spor o kompetence. Jde o mocenskou strategii. Babiš neodmítá koordinaci proto, že by byla zbytečná. Odmítá ji proto, že by fungující koordinační formát znamenal uznání prezidenta jako relevantního partnera v zahraniční politice. A to je pro premiéra, který chce být jediným interpretem české pozice ve světě, nepřijatelné.
Všimněte si, co Babiš neřekl. Neřekl: „Schůzky nefungovaly, zkusíme jiný formát.“ Neřekl: „Koordinujeme se písemně, stačí to.“ Řekl: „Proč bych to měl dělat.“ To není věcný argument. To je demonstrace nadřazenosti zabalená do řečnické otázky.
Pavel v Ankaře varoval, že bez koordinace mu nezbude nic jiného než zahraniční politiku „dělat po svém“. To není hrozba. To je logický důsledek. Když jeden ústavní činitel druhému zavře dveře, ten druhý si najde okno. A výsledkem nebude ani Babišova verze zahraniční politiky, ani Pavlova. Bude to chaos, který oslabuje obě strany a posiluje jedině ty, kdo proti Česku stojí.
Premiér se ptá, proč by měl chodit na schůzky s prezidentem. Správná odpověď je jiná otázka: proč si myslí, že si může dovolit nechodit?