Babiš pořád mluví o vyšších důchodech, ale realita je opačná: Budoucí důchodci přijdou o 1800 korun měsíčně – o tom vláda mlčí
Česká důchodová politika se proměnila v divadlo dvou kulis: jedna pro dnešní seniory, druhá pro ty, kteří na penzi teprve čekají. A nikdo nemá zájem obě kulisy ukázat najednou.
Obsah článku
Politická fikce má v Česku dlouhou tradici, ale málokdy se provozuje tak elegantně jako u důchodů. Andrej Babiš objíždí republiku se slibem „spravedlivějšího valorizačního vzorce“ a vyšších penzí. Ve volebním programu ANO se to hemží přídavky pro seniory nad osmdesát let, návratem k inflační valorizaci, prostě vším, co starší volič chce slyšet. Jenže celý ten velkolepý slib míří výhradně na lidi, kteří důchod už pobírají. O těch, kteří do penze teprve půjdou, se cudně mlčí. A právě tam se odehrává skutečný příběh.
Dva důchody, dvě pravdy
Laciný trik české důchodové debaty spočívá v jednom prostém manévru: slovo „důchod“ se používá, jako by znamenalo totéž pro všechny. Neznačí. Existují dvě zcela odlišné roviny a politici obou táborů je míchají s chirurgickou přesností. Valorizace je růst už vyplácených penzí. Výpočet nového důchodu je vzorec, podle kterého se stanoví penze člověku, který do systému teprve vstupuje. Babiš mluví o první rovině. Zákon mění tu druhou. A právě v tom je celá podvodnická elegance situace: lze současně slibovat rychlejší růst stávajících důchodů a zároveň mít v zákoně pomalejší růst těch nových. Není to logický rozpor. Je to politický kalkul, který počítá s tím, že většina voličů rozdíl nerozezná.
Číslo, které nikdo nechtěl vyslovit
Řekněme si to přímo: budoucí důchodci přijdou o peníze. Ne v nějaké abstraktní rovině „udržitelnosti systému“, ale v konkrétních korunách. Ředitel ČSSZ František Boháček v rozhovoru pro Seznam Zprávy řekl, že průměrný nově přiznávaný důchod klesne v horizontu deseti let o zhruba 1 800 korun měsíčně v dnešních cenách. Z dnešních 22 tisíc na přibližně 20 200 korun. Tohle číslo nezaznělo na žádné tiskové konferenci vlády. Nezaznělo v žádném Babišově pořadu. Nezaznělo nikde, kde by ho slyšel běžný volič. Proč? Protože číslo v korunách je politicky nebezpečné. Abstraktní řeč o „parametrických úpravách“ nikoho nevyděsí. Tisíc osm set korun měsíčně ano.
Šroub, který se utahuje dvakrát
Mechanismus reformy je přitom průhledný manévr maskovaný postupností. Zákon č. 417/2024 Sb. snižuje dva klíčové parametry výpočtu nových důchodů. Od roku 2026 se do první redukční hranice započítává jen 99 % výdělku místo sta a sazba za rok pojištění klesá na 1,495 %. Od ledna 2027 přichází druhé utažení: 98 % a 1,490 %. A takhle to jede dál, rok po roce, až k cílovým hodnotám 90 % a 1,45 % po roce 2034. Kdo je dnes padesátník, půjde do penze už hluboko v tomto utaženém režimu. Plánuje si budoucnost podle pravidel, o kterých mu nikdo pořádně neřekl. Vláda parametry technicky zveřejnila, to ano. Ale přeložit je do věty „váš důchod bude nižší, než by byl podle starého vzorce“ se neodvážila. Technický jazyk totiž tlumí politickou škodu. A obě strany to vědí.
Spoření jako tichá přiznávka
Nejpikantnější na celé situaci je, co stát dělá druhou rukou. Zatímco první ruka krátí budoucí penze, druhá ruka od ledna 2026 nutí zaměstnavatele u rizikových profesí přispívat 4 % z vyměřovacího základu na produkty spoření na stáří. Třetí pilíř se posouvá do centra pozornosti, státní příspěvek začíná už od 500 korun měsíčně. Jinými slovy: stát vám tiše vzkazuje, že sám na vaše stáří nestačí. Jen to neřekne nahlas, protože by musel přiznat, proč nestačí. A Babiš to neřekne, protože by musel přestat slibovat vyšší důchody. Řečnická otázka na závěr je zbytečná. Odpověď zná každý, kdo si otevře kalkulačku.
Dnešní padesátník si důchod plánuje v systému, jehož skutečné kontury mu nikdo nepopsal. Jediný, kdo číslo vyslovil, byl úředník, ne politik. To říká o české důchodové debatě víc než jakýkoli volební program.