Babiš prosadil zákaz mobilů ve školách. Chvályhodné opatření? Nikoli, populistický krok, který nic nového nepřinese
Zákonodárný zákaz mobilů ve školách je politická fikce vydávaná za systémové řešení. Ve skutečnosti 93 % českých škol už pravidla pro telefony dávno má.
Obsah článku
Když chce politik vypadat, že jedná, vybere si problém, na kterém se shodne celá společnost, a přepíše ho do zákona. Přesně tohle se stalo 20. července 2026, kdy vláda podpořila poslanecký návrh Andreje Babiše a Roberta Plagy na plošný zákaz používání mobilů v mateřských a základních školách a na nižších stupních víceletých gymnázií. Ne, nejde o hotový zákon. Jde o návrh, který má nabýt účinnosti až 1. září 2027. A přesto se o něm mluví, jako by šlo o průlom. Není to průlom. Je to průhledný manévr, který přepisuje do paragrafu něco, co české školy už roky zvládají samy.
Zákon, který řeší vyřešené
Celý návrh stojí na předpokladu, že školy potřebují zákonnou berličku k tomu, aby zvládly regulovat telefony. Jenže české školy tuto pravomoc mají dávno. Paragraf 30 školského zákona jim umožňuje omezit nebo zakázat mobily prostřednictvím školního řádu. Ministerstvo školství jim navíc v únoru 2026 vydalo podrobnou metodiku, která krok za krokem popisuje, jak pravidla nastavit, jak telefon dočasně odebrat, jak komunikovat s rodiči. A květnová data ministerstva? 5 083 škol, tedy 93 % z dotázaných, už pravidla ve školním řádu zakotvilo.
Komu tedy Babišův návrh pomáhá? Sedmi procentům škol, které pravidla nemají? Možná. Ale kvůli sedmi procentům se nepíše zákon za zvuku fanfár. Kvůli sedmi procentům se pošle metodický pokyn. Zákon se píše tehdy, když chcete, aby si toho všimla veřejnost.
Laciný trik s vědeckým alibi
Zastánci plošného zákazu rádi mávají zahraničními příklady. Francie zakázala mobily v roce 2018, Nizozemsko od roku 2024, Anglie zavedla statutární metodiku letos v červnu. Jenže právě tady se pohodlný narativ rozpadá. Francie má nejtvrdší model, ale nikdo nepředložil vládní evaluaci jeho dopadů. Nizozemské ministerstvo hlásí, že žáci jsou „sociálnější a soustředěnější“, ovšem jde o subjektivní hlášení škol, nikoli o experimentální důkaz. A Anglie? Ta nezvolila jednoduchý zákazový paragraf, ale šedesátistránkový manuál řešící rodičovský kontakt přes školu, zdravotní výjimky, sankční postupy i vyhledávání zařízení.
Česká debata vedle toho vypadá jako reklamní slogan. Zakážeme mobily. Tečka. Žádná nuance, žádný kontext.
A co říká výzkum? Velká americká studie ze Stanfordu z letošního roku zjistila, že telefony z rukou žáků skutečně zmizí, ale průměrný efekt na testové výsledky je téměř nulový. Krátkodobě navíc vzrostly kázeňské incidenty. Tým IRTIS Masarykovy univerzity přidal ještě drsnější zjištění: školy se zákazem a bez zákazu vykazují podobnou míru kyberšikany i symptomů online závislosti. Floridská studie sice ve druhém roce po zákazu našla zlepšení výsledků a pokles absencí, ale i nárůst suspenzí. Obraz je zkrátka rozporný. A na rozporných důkazech se nestaví univerzální politika.
Problém je širší než displej telefonu
Řekněme si otevřeně, co plošný zákaz neřeší. Neřeší nadužívání technologií doma, kde děti tráví s obrazovkami násobně více času než ve škole. Neřeší design sociálních sítí, které jsou stavěné tak, aby z dětského mozku vytěžily maximum pozornosti. Neřeší slabou digitální seberegulaci, kterou žádný paragraf nenaučí. Neřeší kvalitu školního klimatu, aktivní přestávky ani práci s rodiči.
I odborníci nakloněni regulaci to vidí složitěji. Společné stanovisko adiktologických institucí pod Úřadem vlády mluví o režimu offline, o výjimkách, o tom, že technologie mají být zapínány na pokyn pedagoga. To je sofistikovaný rámec. Babišův návrh je oproti tomu heslo na billboard.
Britský model ukazuje, jak vypadá seriózní přístup: rodič během dne nekontaktuje dítě přímo, ale přes školu. Škola zprávu zprostředkuje. Existují výjimky pro žáky se zdravotními potřebami. Existují jasné sankční stupně. Existuje systém, nikoli symbol.
Kdo na tom vydělá a kdo ne
Politicky je zákaz mobilů geniálně levný. Nestojí miliardy jako reforma platů učitelů. Nevyžaduje roky příprav jako kurikulární změna. Nevyvolává odpor jako cokoliv, co zasahuje do financování škol. Stačí napsat pár odstavců do školského zákona a sklízet mediální pozornost. Diagnóza je přitom správná: mobily ve školách skutečně ruší, komplikují soustředění, generují konflikty. Ale správná diagnóza s chybným receptem je v medicíně malpraktice. V politice je to populismus.
Kdo na tom prodělá? Učitelé, kteří budou zákaz vymáhat bez nových nástrojů. Ředitelé, kteří budou řešit stížnosti rodičů. A především děti, kterým stát nabídne iluzi řešení místo skutečné práce s digitálním světem, ve kterém vyrostly a ve kterém budou žít.
Babišův návrh není chvályhodný ani škodlivý. Je zbytečný. A zbytečné zákony jsou ty nejnebezpečnější, protože vytvářejí dojem, že se něco děje, zatímco se neděje nic.