Babiš si chce posvítit na dávky v nezaměstnanosti, trh práce přitom hlásí nedostatek lidí. Kdo hledá logiku, hledá marně
Premiér opět bojuje se symbolem místo se skutečným problémem. Data z jeho vlastních úřadů mu přitom říkají něco úplně jiného.
Obsah článku
Politická fikce má v Česku dlouhou tradici, ale málokdy se předvádí tak otevřeně jako teď. Andrej Babiš po rozpočtové schůzce oznámí, že si vláda „posvítí“ na podporu v nezaměstnanosti, protože prý „je výhodné nepracovat„. Řekne to ve chvíli, kdy jeho vlastní Úřad práce hlásí, že hlavní problém trhu práce nejsou líní nezaměstnaní, ale to, že lidé s jedněmi dovednostmi hledají místa vyžadující dovednosti úplně jiné. Kdo v tom vidí rozpor, vidí správně. Kdo v tom vidí záměr, pravděpodobně taky.
Řešení, které hledá problém
Každá slušná reforma začíná diagnózou. Babišova diagnóza zní jednoduše: dávky jsou moc štědré, lidem se nechce pracovat, stát za to platí. Je to věta, která se vejde na billboard a do třicetivteřinového spotu. Jenže vlastní ministerstvo práce ve své analytické poznámce přiznává, že 83 % letošního růstu výdajů na podporu v nezaměstnanosti způsobila lednová legislativní změna. Ne lavina nových nezaměstnaných. Ne „rozbujelý“ systém. Zákon, který stát sám schválil a uvedl v platnost od 1. ledna 2026.
Jinými slovy: vláda si v lednu nastavila pravidla, v červenci se diví, že podle nich teče víc peněz, a v srpnu chce pravidla zase přitáhnout. To není reforma. To je politický ping-pong s vlastní legislativou.
Trh práce mluví, premiér neposlouchá
Podívejme se na čísla, která premiér buď nezná, nebo záměrně ignoruje. V červnu 2026 evidoval Úřad práce 356 tisíc uchazečů a necelých 100 tisíc volných míst. Na první pohled by se zdálo, že lidé prostě nechtějí pracovat. Na druhý pohled je vidět něco úplně jiného: v Praze připadá na jedno místo pomocného stavebního dělníka 0,05 uchazeče. U řidičů je to 0,25. U všeobecných sester 0,27. Zaměstnavatelé zoufale shánějí lidi, ale ne ledajaké, potřebují konkrétní profese a dovednosti.
Sám Úřad práce to v květnovém průzkumu mezi zaměstnavateli pojmenoval bez obalu: hlavní výzvou trhu práce je dovednostní nesoulad. Ne lenost. Ne pohodlnost. Prostý fakt, že účetní se nepřekvalifikuje na svářeče tím, že mu seberete dva tisíce z podpory.
Babiš ale tenhle příběh neprodává, protože se špatně zjednodušuje. „Lidé nechtějí pracovat“ je srozumitelné. „Potřebujeme masivní rekvalifikace, lepší regionální mobilitu a funkční úřady práce“ je složité, drahé a hlavně se nehodí do rozpočtové rétoriky škrtů.
Laciný trik v rozpočtové sezoně
Načasování mluví za vše. Výrok padl po schůzce na ministerstvu financí, kde se řešil rozpočet na příští rok. Sociální výdaje jsou v rozpočtové sezoně vždycky vděčný terč, protože každý škrt v této oblasti vysílá voličům signál: „Hlídáme vaše peníze, nenecháme nikoho zneužívat systém.“ Že reálně podporu pobírá asi 99,5 tisíce lidí a jejich počet od února klesá? Irelevantní. Že OECD říká, že česká podpora je sice krátkodobě štědrá, ale délkou patří mezi nejkratší v celém klubu vyspělých zemí? Taky irelevantní.
Relevantní je jen to, že „posvítíme si na dávky“ zní rozhodně. A rozhodnost se v politice prodává líp než analýza.
Signál místo strategie
Vlastní programové prohlášení Babišovy vlády mluví o tom, že se má „vyplatit pracovat“ a že úřady práce mají být „aktivními partnery„. Krásná slova. Jenže aktivní partnerství znamená investice do poradenství, do rekvalifikací, do kapacit úřadů práce. OECD výslovně upozorňuje, že samotné utažení šroubu na dávkách bez návazné aktivní politiky zaměstnanosti nefunguje. Člověk, který přijde o místo v uzavřené fabrice na severní Moravě, nenajde práci v pražském IT tím, že mu snížíte podporu z 80 na 65 procent. Najde ji tím, že ho někdo přeškolí, pomůže mu s bydlením v jiném regionu a propojí ho se zaměstnavatelem.
To je ovšem práce na roky. A Babiš potřebuje příběh na týdny, do doby, než se rozpočtová debata přesune k dalšímu tématu.
Komu to vlastně slouží
Položme si otázku, kterou si premiér zjevně neklade: koho by zpřísnění reálně zasáhlo? Podporu pobírají hlavně čerstvě nezaměstnaní v prvních měsících po ztrátě práce a starší pracovníci s delší podpůrčí dobou. Nejde o žádnou armádu systémových příživníků. Jde o lidi, kteří včera pracovali a dnes hledají nové místo v ekonomice, která jim často nemá co nabídnout v jejich oboru a regionu.
Škrtat jim podporu je jako léčit horečku tím, že pacientovi vezmete teploměr. Číslo na displeji zmizí, ale nemoc zůstane.
Premiér si vybral politicky bezpečný terč: skupinu, která nemá silnou lobby, nevyvolává sympatie a snadno se rámuje jako „ti, co nechtějí“. Že data jeho vlastních institucí říkají opak, je detail, který se do billboardu nevejde. A právě proto ho tam nikdo nedá.