Babiš si to dobře vymyslel. Nezávislé experty nahradil lidmi, kteří mu jdou na ruku a lobují za jeho zájmy
Premiér systematicky přestavuje poradní architekturu vlády. Kolektivní rady ruší, osobní okruh posiluje.
Obsah článku
Andrej Babiš neudělal nic nelegálního. Udělal něco horšího: vytvořil systém, ve kterém legálnost nahrazuje legitimitu a osobní loajalita zastupuje odbornost. Když 23. února vláda zrušila vybrané poradní orgány a premiér to na tiskové konferenci obhájil slovy, že takové rady „skutečně nepotřebujeme, protože my samozřejmě víme, s kým máme mluvit“, neřekl tím nic jiného než: expertizu si vyberu sám, a vy se s tím smiřte. To není manažerská efektivita. To je politická centralizace vlivu zabalená do jazyka pragmatismu.
Rušit rady, budovat dvůr
Celý manévr je průhledný, a přesto účinný. Na jedné straně zmizely orgány jako Rada vlády pro konkurenceschopnost a hospodářský růst nebo Rada vlády pro paměťovou agendu. Instituce, které ze své podstaty sdružovaly různé hlasy, resorty, akademiky, zástupce občanské společnosti. Na druhé straně v červnu 2026 vláda zveřejnila osobní poradní sbor premiéra s konkrétními jmény. Kdo v něm sedí, neurčila žádná výběrová komise, žádný transparentní proces. Určil to jeden člověk.
A právě tady se odhaluje logika celé operace. Kolektivní poradní orgány mají jednu vlastnost, která je pro premiéra typu Babiše nepříjemná: nelze je řídit shora. Obsahují lidi s vlastním názorem, vlastní reputací, vlastním mandátem. Osobní poradní sbor tuhle nevýhodu nemá. Kdo nesedí po vůli, prostě příště nedostane pozvánku. Žádný zápis, žádný protest, žádná stopa.
Případ Vachatová: modelová ukázka
Nejsilnějším důkazem, jak nový systém funguje v praxi, je Natálie Vachatová. Formálně poradkyně premiéra pro svobodu projevu. Neformálně člověk, který zasahuje do legislativy, kontaktuje poslance a komentuje návrhy zákonů. Podle iROZHLASu pobírala za půl roku nejvyšší odměnu ze všech premiérových poradců, její agenda zahrnovala digitální regulaci (DSA, EMFA) a pracovala i na poslaneckém návrhu zákona o zahraničních vazbách neziskových organizací.
Jenže tady přichází klíčový rozpor. Úřad vlády podle HlídacíPes.org tvrdí, že jediná legislativa, na které se Vachatová oficiálně podílela, byl plán čerpání evropských peněz. Jak je tedy možné, že tatáž osoba přiznává zásahy do zákona o neziskovkách a kontaktování poslanců? Odpověď je prostá: oficiální popis práce a skutečný vliv jsou dvě zcela odlišné věci. A přesně tak to má fungovat. Čím mlhavější zadání, tím volnější ruce. Čím volnější ruce, tím menší kontrola.
Vachatová navíc nepřišla z akademického prostředí ani ze státní správy. Přišla ze Společnosti pro obranu svobody projevu, jejíž předseda správní rady Daniel Vávra komunikoval přímo s premiérem. Kanál vlivu je doložený. Jeho přesná hloubka nikoli. Ale to je přece celý smysl neformálních struktur: fungují právě proto, že nejsou plně dohledatelné.
Tykač, Solvo a hranice doložitelného
U Ivany Tykač je situace jiná, a je fér to přiznat. Doložený je její vstup do Rady vlády pro sport, prevenci a zdraví. Doložená je její veřejná aktivita kolem porodnosti prostřednictvím Institutu Solvo, mladého ústavu s pětimilionovým vkladem a správní radou, v níž figuruje i Marek Prchal. Co doložené není, je přímé přepisování sociální nebo bytové politiky.
Ale pozor: nebezpečí nespočívá jen v tom, co už se stalo. Spočívá v tom, jaká infrastruktura se buduje. Solvo je organizace řízená zakladatelem s dvouletou historií. Srovnejte to s PAQ Research Daniela Prokopa, který na vládní konferenci o porodnosti prezentoval data ukazující, že až polovina poklesu porodnosti může souviset s nedostupností bydlení. Nebo s IDEA při CERGE-EI, institucí ukotvenou v Akademii věd a Univerzitě Karlově, která se výslovně definuje jako politicky nezávislá. Rozdíl není v inteligenci lidí. Rozdíl je v institucionálním ukotvení, délce dosavadních výsledků a veřejné auditovatelnosti metod.
Když se poradní prostor zúží na lidi z ideově kompatibilních platforem, klesá pravděpodobnost, že někdo řekne „tohle číslo nesedí“ nebo „tenhle návrh poškodí nízkopříjmové domácnosti“. A právě to je u politik jako superdávka, která silně pracuje s formálním bydlením a pracovní aktivitou, reálně nebezpečné.
Systém bez pojistek
Kdo tohle zastaví? Teoreticky existují kontrolní mechanismy. Infozákon odhalil odměny poradců. Ministerstvo spravedlnosti prověřovalo možné neregistrované lobbování SOSP. Média rozkrývají digitální stopy v dokumentech. Sněmovna řešila bezpečnostní rovinu kolem Vachatové. Jenže všechny tyto nástroje fungují zpětně. Žádný předběžný screening neformálních poradců neexistuje. Žádné veřejné zadání jejich práce. Žádná povinnost zveřejnit, s kým se poradce sešel a co doporučil.
Babiš si to skutečně dobře vymyslel. Ne proto, že by porušoval zákon. Ale proto, že vytvořil architekturu vlivu, ve které zákon jednoduše nemá co kontrolovat. Kolektivní rady s veřejnými zápisy nahradil osobními kanály bez záznamů. Odborníky s vlastním mandátem nahradil lidmi, jejichž mandát začíná a končí premiérovým rozhodnutím. A kdo chce tento posun zpochybnit, musí nejdřív dokázat, že vůbec existuje, protože neformálnost je tu záměr, ne vedlejší efekt.