Babiš už neví, co by chtěl. Pavla v Ankaře nejdřív odmítal, teď si stěžuje, proč prezident celou delegaci nevedl
Premiér předvedl za měsíc tři vzájemně neslučitelné pozice k jedné a téže události a tváří se, jako by si toho nikdo nevšiml.
Obsah článku
Existuje zvláštní druh politické argumentace, která nepotřebuje být pravdivá ani konzistentní. Stačí, když je v danou chvíli dostatečně hlasitá. Andrej Babiš ji ovládá s rutinou, která by zasloužila obdiv, kdyby nešlo o zahraniční reprezentaci země v nejdůležitější bezpečnostní alianci planety. To, co předvedl mezi červnem a červencem kolem summitu NATO v Ankaře, není spor o protokol. Je to učebnicová ukázka toho, jak si politik zpětně přepisuje vlastní pravidla podle toho, jak dopadl výsledek.
Tři postoje, jeden premiér, nula logiky
Konzistence je v politice přepych, to uznávám. Ale i v tom nejcyničtějším pojetí moci platí, že člověk by neměl během čtyř týdnů zastávat tři pozice, které se navzájem vylučují. Babiš to zvládl. 22. června jeho vláda rozhodla, že Česko na summitu povede premiér s ministry obrany a zahraničí, prezident v delegaci nebude. Summit prý bude „velice specifický“ a vláda musí „obhájit naši pozici“. Jinými slovy: Pavel tam nemá co dělat. Pak zasáhl Ústavní soud, vláda 29. června neochotně přijala prezidentovu účast, ale trvala na tom, že šéfem delegace zůstává Babiš. A premiér nahlas dodal, že by bylo nejlepší, kdyby „pan prezident netrval na své účasti“. Jasný signál: Pavel je nežádoucí příměsek.
A teď ten obrat. 12. července, čtyři dny po summitu, Babiš ve svém nedělním vysílání označil Pavlovu přítomnost za „ostudu„. Prý za ním chodili partneři a ptali se, co tam prezident dělá. O deset dní později, 22. července, přišel další výrok: ostudě šlo předejít, kdyby Ústavní soud určil Pavla vedoucím delegace. Doslova mu vadilo, že prezident „seděl tam na místě ministra zahraničních věcí“. Takže shrňme: nejdřív tam Pavel neměl být vůbec, pak tam být neměl, protože to byla ostuda, a nakonec tam měl být, ale jako šéf. To není vývoj názoru. To je politická fikce.
Průhledný manévr s Ústavním soudem
Zvlášť pikantní je Babišův pokus hodit odpovědnost na Ústavní soud. Premiér tvrdí, že soud měl Pavla ustanovit vedoucím delegace, a tím by se předešlo trapasu. Jenže soud nic takového neudělal a udělat ani nemohl. Předběžné opatření z 24. června nařídilo jedinou věc: zařadit prezidenta do oficiální delegace, zajistit mu akreditaci a zdržet se čehokoli, co by jeho účast mařilo nebo ztěžovalo. Tečka. Žádné jmenování do čela, žádné přerozdělování kompetencí. Soud výslovně uvedl, že pouze zachovává dosavadní praxi a konečné rozhodnutí padne v řádu měsíců.
Babiš tedy kritizuje soud za to, že nerozhodl něco, co nikdo nežádal a co by překročilo rámec předběžného opatření. Je to laciný trik: vytvořit fiktivní alternativní realitu, v níž za všechno může někdo jiný, a pak se tvářit rozhořčeně, že ta realita nenastala. Kdo ale rozhodl, že delegaci povede premiér? Babišova vláda. Kdo i po zásahu soudu potvrdil, že v čele zůstává premiér? Babišova vláda. Kdo teď říká, že to měl vést Pavel? Babiš. Kruh se uzavírá a uvnitř něj není nic než prázdnota vlastního rozporu.
Ostuda, ale čí?
Položme si řečnickou otázku: pokud Babiš skutečně věřil, že pro Česko by bylo nejlepší, aby delegaci vedl prezident, proč to jeho vláda 22. června nezařídila? Prezident Pavel přitom nebyl žádný nečekaný host. Už 8. dubna premiérovi písemně oznámil, že se summitu hodlá zúčastnit „v čele delegace“ s odkazem na ústavní postavení a dlouhodobé zvyklosti. Babiš měl dva a půl měsíce na to, aby situaci vyřešil dohodou. Místo toho ji nechal eskalovat až k Ústavnímu soudu a teď se diví, že výsledek nevypadá elegantně.
Reputační škoda přitom existuje, o tom není spor. NATO evidovalo jak samostatný příjezd prezidenta, tak samostatný doorstep premiéra. Expert oslovený iROZHLASem označil takové „dusno“ za v českém kontextu ojedinělé. Jenže viníkem té nekoordinace není Pavel, který chtěl jet od začátku, ani Ústavní soud, který jen zachoval dosavadní praxi. Viníkem je vláda, která se rozhodla prezidenta vyšachovat, a když jí to nevyšlo, nedokázala situaci zvládnout ani komunikačně.
Argumentace bez paměti
Celý příběh odhaluje něco hlubšího než jednorázový taktický přešlap. Babiš provozuje styl politiky bez paměti, který počítá s tím, že veřejnost sleduje vždy jen poslední výrok a nepropojuje ho s předchozími. 12. července je ostuda, že tam Pavel byl. 22. července je ostuda, že tam Pavel nebyl dost důležitý. Obě tvrzení nemohou platit současně, ale to nevadí, protože každé z nich slouží jinému momentálnímu účelu. První mělo potrestat prezidenta za neposlušnost. Druhé má přehodit odpovědnost na Ústavní soud.
Nejde přitom o izolovaný incident. Kompetenční žaloba u Ústavního soudu běží dál, vláda k ní 20. července schválila své vyjádření a meritorní rozhodnutí může na měsíce předefinovat pravidla zastupování Česka na aliančních summitech. Pokud ale premiér není schopen udržet vlastní argumentační linii ani po dobu čtyř týdnů, jak má kdokoli věřit, že jeho vláda dokáže vést koherentní zahraniční politiku v horizontu let?
Babiš v Ankaře neprohrál s Pavlem. Prohrál sám se sebou, se svými vlastními výroky, které si navzájem protiřečí tak hlasitě, že je slyšet až do Haagského náměstí.