Babiše v prosazování programu nebrzdí opozice, ale jeho vlastní koaliční partner. Přinásí mu víc škody než užitku
Andrej Babiš si nepořídil koaličního partnera, ale politickou kouli na noze, která ho stahuje ke dnu pokaždé, když chce udělat krok vpřed.
Obsah článku
Když si premiér po říjnových volbách 2025 počítal hlasy, matematika vypadala skvěle: 80 mandátů ANO, 15 pro SPD a 13 pro Motoristy sobě dává dohromady 108 křesel. Pohodlná většina, opozice odkázaná na roli diváka. Jenže právě těch třináct poslanců Motoristů se proměnilo v nejdražší položku celé koaliční stavby. Ne proto, že by jejich hlasy měly mimořádnou cenu, ale proto, že si k nim Babiš přibalil reputační zátěž, personální chaos a smlouvu, která malému partnerovi dává právo vetovat cokoli důležitého ještě dřív, než se to vůbec dostane na stůl.
Třináct mandátů, čtyři ministerstva a jedna ruční brzda
Disproporce mezi velikostí klubu a politickou pákou Motoristů je až komická. Třináct poslanců z dvou set, tedy necelých sedm procent sněmovny, a přitom čtyři vládní posty ze šestnácti. Petr Macinka jako místopředseda vlády a ministr zahraničí, Boris Šťastný na sportu, Igor Červený na životním prostředí a k tomu speciálně ušitá role vládního zmocněnce pro klima a Green Deal pro Filipa Turka. To není koaliční partnerství, to je politická fikce rovného vztahu, kde menšinový hráč inkasuje jako většinový.
A nejde jen o křesla. Koaliční smlouva je napsaná tak, že každá strana může kterýkoli strategický materiál označit za „věc zásadní povahy“ a vytáhnout ji do dohodovacího řízení. Po dobu toho řízení se realizace pozastavuje. Babiš si tedy do vlastní vlády zabudoval mrazák na reformy, ke kterému mají klíč i Motoristé. Opozice o takové brzdě může jen snít.
Kauza Turek: katalog všeho, co může selhat
Kdyby někdo chtěl napsat učebnici koaličních průšvihů, stačilo by zdokumentovat příběh Filipa Turka. Motoristé ho nominovali na ministerstvo životního prostředí. Prezident Pavel ho v prosinci 2025 veřejně odmítl jmenovat, protože měl pochybnosti o jeho loajalitě k ústavním hodnotám. Macinka na tiskové konferenci trval na nominaci dál. Prezident poslal premiérovi formální dopis. Vláda nakonec v lednu 2026 vytvořila pro Turka náhradní pozici zmocněnce, aby zachránila tvář. Resort životního prostředí zůstal personálně nedokončený až do 23. února 2026, kdy byl konečně jmenován Igor Červený.
Tři měsíce. Tři měsíce trvalo, než měla vláda kompletní sestavu, a to kvůli jedinému jménu, na kterém Motoristé trvali navzdory prezidentskému vetu. Premiér ještě v dubnu 2026 na tiskové konferenci přiznával, že jeho koaliční partner „ještě nerozchodil“ Turkovo nejmenování. To není koaliční tření. To je permanentní provoz hašení požárů, které zakládá vlastní partner.
Smlouva jako past na vlastního autora
Babišova koaliční smlouva měla být nástrojem disciplíny. Ve skutečnosti je pastí. Ustanovení o souhlasu všech stran u strategických materiálů zní rozumně na papíře, v praxi ale dává straně se třinácti mandáty stejnou blokovací kapacitu jako straně s osmdesáti. Rozpočet, daně, zahraniční politika, bezpečnost: ve všech těchto oblastech musí Babiš nejdřív projít koaličním sítem, než vůbec může čelit opozici.
A právě tady je jádro paradoxu. Opozice s 92 hlasy vládu nezastaví, dokud koalice drží pohromadě. Skutečné úzké hrdlo není v sále Sněmovny, ale v koaliční radě, kde sedí tři předsedové stran a kde Macinka disponuje faktickým právem veta. Babiš si za pohodlnou aritmetiku koupil nepohodlnou každodennost, ve které musí vyjednávat s partnerem dřív, než vůbec začne vládnout.
Dražší než opozice
Zkusme si to spočítat jinak. Co Motoristé Babišovi přinesli? Třináct hlasů, které z těsné většiny dělají pohodlnou. Co ho stojí? Ústavní spor s prezidentem. Tři měsíce neobsazeného ministerstva. Vytvoření kompenzační funkce, která v české politice nemá precedent. Nutnost opakovaně usměrňovat veřejné výroky koaličního partnera, který mluví jiným jazykem než zbytek vlády. A smlouvu, která každý strategický záměr vystavuje riziku pozastavení.
Žádná opozice by tohle nedokázala. SPOLU, Piráti ani Stačilo! nemají nástroj, který by Babišův program brzdil tak účinně jako jeho vlastní koaliční architektura. Ironie je dokonalá: premiér, který vyhrál volby s drtivou převahou, je ve svém vládnutí limitován nikoli poraženými, ale spojencem, kterého si sám vybral.
Babiš má většinu. Má program. Má mandát voličů. Nemá ale koalici, která by ho nechala vládnout bez každodenního vyjednávání s partnerem, jehož třináct mandátů stojí víc než osmdesát vlastních.