Babišova „mírová“ rétorika: U voličů boduje, u spojenců NATO se ale prázdná slova nevyplácí
Andrej Babiš provozuje nejpohodlnější zahraniční politiku, jakou si český premiér může dovolit: doma prodává mír bez nákladů, venku podepisuje dokumenty, jejichž obsah vzápětí popírá.
Obsah článku
Říkat „mír“ v Gdaňsku a v Ankaře je snadné. Každý to slovo rád slyší. Problém nastává ve chvíli, kdy se spojenci podívají pod kapotu a zjistí, že za českým mírem není žádný plán, žádná mediační nabídka, žádný návrh bezpečnostních garancí, žádný tlakový balík vůči Rusku. Je tam kulatý stůl s českými firmami, údaj o exportu na Ukrajinu za 52 miliard korun a příslib rekonstrukčních zakázek. Mír jako obchodní prezentace. Kdo tohle v alianci čte jako solidaritu, neumí číst.
Mír jako domácí produkt
Babišova rétorika není naivní. Je chirurgicky přesná, ovšem nikoli ve vztahu k mezinárodní realitě, nýbrž k průzkumům STEM. Česká veřejnost je unavená válkou a většinově preferuje její rychlý konec, i za cenu ústupků. Voliči ANO tuto únavu koncentrují do konkrétních postojů: humanitární pomoc ano, ekonomické sankce ještě tak, ale přímá finanční podpora, munice, vojenská technika a výcvik ukrajinských vojáků? Ne. Babišovy veřejné výstupy tento mix kopírují s přesností, která nemůže být náhodná.
A právě tady se odhaluje podstata manévru. Premiér nemluví k Ukrajincům, nemluví ke spojencům, nemluví ani k Rusům. Mluví ke svému elektorátu. Slovo „mír“ v jeho podání není diplomatický koncept, je to volební slogan oblečený do státnického kostýmu. Lacný trik? Možná. Ale funkční, dokud se díváte jen na domácí čísla.
Co „mír“ znamená v Ankaře a co v Praze
Ankarská deklarace NATO definovala mír přes odstrašení, jednotnou podporu Ukrajině a závazek 70 miliard eur pro rok 2026 s minimálně stejnou úrovní pro rok 2027. Mír v aliančním slovníku je výsledek, ke kterému se dojde přes zbraně, sankce, protivzdušnou obranu a právně závazné garance. Koalice ochotných to o pět dní později v Paříži zopakovala ještě ostřeji: příměří, přímá jednání, pokračující tlak na Rusko, dlouhodobá pomoc.
A co Babiš? V Ankaře oznámil, že Česko do aliančního balíku nepřispěje. V Gdaňsku mluvil o míru jako podmínce obnovy a o zapojení českých firem. Žádná česká diplomatická iniciativa. Žádný nový vojenský závazek. Žádný návrh bezpečnostních garancí. Zato velmi konkrétní řeč o tom, jak se české firmy zapojí do rekonstrukce, tedy do byznysu, který předpokládá mír, aniž by k němu Česko cokoli přidalo.
Ironie je dokonalá: na konferenci, jejíž pořadatelé výslovně zařadili obranné kapacity Ukrajiny jako podmínku širší obnovy, český premiér obrannou dimenzi elegantně přeskočil.
Spojenec, který chce výnosy bez nákladů
Polský premiér Tusk před summitem řekl, že je v polském zájmu, aby Ukrajina válku neprohrála. Estonsko tlačí obranné výdaje k pěti procentům HDP. Slovinsko potvrdilo pokračující podporu, hlavně v protivzdušné obraně. A pak je tu Česko a Maďarsko. Babišova ukrajinská linka je na aliační mapě blíž maďarskému opt-outu než čemukoli, co dělá Varšava, Tallinn nebo Lublaň.
Nejprozrazující je přitom Babišova vlastní formulace po summitu: bylo prý dobré být v Ankaře a „vysvětlit naši pozici spojencům“. Kdo musí vysvětlovat svou pozici, nemá suverénní iniciativu. Má výjimku, kterou obhajuje. A obhajoba výjimky je přesný opak vedení, je to diplomatická defenziva, byť zabalená do sebevědomé rétoriky.
Důsledky nejsou formální. NATO nemá sankční mechanismus pro členy, kteří podepíšou deklaraci a pak se od jejího jádra odstřihnou. Ale aliance funguje na důvěře, na ochotě nést společné náklady, na tom, že slova na papíře odpovídají činům v rozpočtech. Země, která se odpojí od hlavního balíku, ztrácí vyjednávací kapitál tam, kde se rozhoduje o bezpečnostních garancích, prioritách protivzdušné obrany i o tom, kdo bude sedět u stolu, až se budou psát podmínky míru.
Kdy přestane dvojí hra fungovat
Politická fikce o míru bez nákladů má datum spotřeby. Funguje, dokud domácí publikum nevnímá ztrátu vlivu jako problém a dokud spojenci oddělují české plnění dvouprocentního cíle od české neochoty nést ukrajinské závazky. Obrat přijde ve chvíli, kdy se klíčové formáty (bezpečnostní garance, financování, sankční architektura) začnou skládat mimo čistě aliační rámec, v koalicích ochotných a ad hoc skupinách. Tam se vstupenka nekupuje za podpis pod deklaraci, ale za konkrétní příspěvek.
Zelenskyj v červenci řekl, že Ukrajina letos Rusko oslovila desítkykrát s návrhy na zastavení války a dostala jen odmítnutí. Rusko nereaguje na slova. Reaguje na tlak, vojenský, ekonomický, diplomatický. Premiér, který odmítá přispět k jakémukoli z těchto nástrojů a přitom mluví o míru, nedělá mírovou politiku. Dělá marketingovou kampaň financovanou z aliančního bezpečnostního deštníku, za který platí ostatní.
Babišova rétorika je racionální z hlediska domácích průzkumů. Z hlediska české pozice ve světě, kde se právě přepisují pravidla evropské bezpečnosti, je to sázka na to, že se nikdo nebude ptát, co je za těmi krásnými slovy. Spojenci se ale ptají. A odpověď, kterou zatím dostávají, je ticho vyplněné nabídkou českých stavebních firem.