Blíží se konec Babišova rozdávání? Podpora v nezaměstnanosti je prý zbytečně vysoká a demotivační
Premiér bojuje s duchem, kterého sám vypustil z lahve, a zatím nemá ani zákon, kterým by ho zahnal zpět.
Obsah článku
Andrej Babiš po jednání o rozpočtu prohlásil, že podpora v nezaměstnanosti je „zbytečně vysoká a demotivační“. Zní to jako rázný krok muže, který konečně přitáhne otěže. Jenže průměrných 17 213 Kč, které v červnu dostávali nezaměstnaní, nevzniklo žádnou havárií systému. Vzniklo zákonem, který jeho vlastní vláda prosadila s účinností od 1. ledna 2026. Celých 83 % nárůstu výdajů na podporu přičítá samo ministerstvo práce legislativní změně, nikoli tomu, že by se Česko propadlo do masové nezaměstnanosti. Takže když premiér mluví o „rozdávání“, mluví o pravidlech, která stát nastavil před půl rokem. A teď se tváří překvapeně, že fungují.
Zákon, který si vláda schválila a teď se jí nelíbí
Novela zákona č. 120/2025 Sb. udělala od Nového roku tři věci najednou: zvedla podporu v prvních měsících evidence na 80 % předchozího čistého výdělku, posunula strop na 38 537 Kč a zrušila penalizaci lidí, kteří odešli z práce dobrovolně. K tomu přidala vyšší podporu při rekvalifikaci, rovněž 80 %. Výsledek? Přesně to, co se dalo čekat: výdaje na podporu v nezaměstnanosti vyletěly. MPSV samo počítá pro rok 2026 s celkovými náklady 19,7 miliardy korun, o 4,8 miliardy a 31 % více než v roce 2025. Červnové výdaje na podporu skočily z 1,2 miliardy v červnu 2025 na 1,87 miliardy v červnu 2026.
A teď se premiér staví do pozice toho, kdo odhalil problém. Jaký problém? Zákon funguje přesně tak, jak byl napsán. Průměrná podpora narostla téměř o pět tisíc korun oproti konci roku 2025, protože se zvýšila sazba, zvýšil strop a přibylo lidí, kteří už nejsou trestáni za to, že dali výpověď. Rámovat tohle jako „rozdávání“ je politická fikce. Přesnější by bylo říct: vláda si schválila štědřejší pravidla a teď zjistila, kolik stojí.
Mýtus o demotivaci bez důkazu
Tvrzení, že podpora „demotivuje“ lidi od hledání práce, je oblíbený argument, který má jednu zásadní vadu: chybí mu opora v datech. V dohledatelných českých analytických materiálech žádná studie, která by dokazovala demotivační efekt současné výše podpory, neexistuje. OECD ve své zprávě o české pracovní mobilitě z června 2025 říká něco jiného: adekvátní krátkodobá podpora může zvyšovat mobilitu pracovníků a kvalitu jejich následného uplatnění. Demotivační efekt hrozí hlavně tam, kde je podpora příliš štědrá a zároveň příliš dlouhá.
A právě tady je háček. Česká podpůrčí doba zůstává v mezinárodním srovnání krátká: pět měsíců pro lidi do padesáti, osm měsíců do padesáti pěti a jedenáct měsíců pro starší. Průměr v 33 zemích OECD? Sedmnáct měsíců. Reforma tedy posunula Česko „mezi nejštědřejší v OECD“ v prvních dvou měsících podpory, ale délka zůstala podprůměrná. Kdo chce argumentovat demotivací, měl by nejdřív vysvětlit, proč by pětiměsíční podpora měla někoho přimět zahodit kariéru. Bez důkazu je to laciný trik, řečnicky účinný, věcně prázdný.
Sto tisíc míst, které neexistují všude
Oblíbený protiargument zní: „Volných míst je skoro sto tisíc, kdo chce pracovat, práci najde.“ Ke konci června evidoval Úřad práce 99 854 volných pozic. Jenže sám úřad upozorňuje, že jeho evidence nepokrývá celý trh práce, a hlavně: průměr zakrývá propastné regionální rozdíly.
Celostátní průměr je 3,6 uchazeče na jedno volné místo. Ale:
- Karviná — 18,2 uchazeče na místo
- Sokolov — 16,4
- Děčín — 14,9
- Ústí nad Labem — 12,8
- Bruntál — 10,3
U všeobecných administrativních pracovníků připadá 30,5 uchazeče na jednu pozici. Říkat lidem v Karviné, že „práce je dost“, je cynismus maskovaný statistikou. Trh práce v části země prostě neumí nabídnout rychlý návrat do zaměstnání, a právě tam podpora v nezaměstnanosti plní svou funkci nejviditelněji. Ke konci června ji pobíralo 96 817 lidí, tedy 27,2 % všech uchazečů. Nejde o okrajovou dávku, jde o pojistku, kterou stát lidem slíbil.
Rozpočtový tlak místo reformy
Přiznejme si, o co ve skutečnosti jde. Ne o „pracovité versus líné“. Ne o „motivaci“. Jde o peníze v rozpočtu na rok 2027. Výdaje na podporu v nezaměstnanosti narostly o 4,8 miliardy a někdo je musí zaplatit. Premiér potřebuje škrtat, a podpora v nezaměstnanosti je politicky vděčné téma, protože se dá snadno zarámovat jako boj proti „zneužívání systému“.
Jenže k 28. červenci 2026 neexistuje žádný veřejně dohledatelný paragrafový návrh, který by podporu snižoval. Žádná novela. Žádný konkrétní parametr, který by vláda chtěla změnit. Existuje jen rétorika. Pokud by reforma přišla, logicky by cílila na to, co novela od ledna zvedla: sazbu 80 % v prvních měsících, zrušenou penalizaci dobrovolných odchodů nebo strop 38 537 Kč. Účinnost? Nejdřív od 1. ledna 2027, pokud má být součástí rozpočtového balíčku. Ale to je spekulace, protože vláda zatím nepředložila nic.
Komu by škrty ublížily
Pokud by vláda skutečně couvla z parametrů reformy, nejvíc by to zasáhlo lidi v prvních dvou až třech měsících evidence, osoby starší padesáti dvou let, rekvalifikované a ty, kdo měli vyšší předchozí mzdu, tedy přesně skupiny, kterým reforma cíleně pomohla. Paradox je dokonalý: stát lidem řekl „nebojte se změnit práci, podpoříme vás“ a za půl roku by jim řekl „vlastně ne“.
Skutečný spor totiž není mezi „pracovitými“ a „nepracujícími“. Je mezi rozpočtovým tlakem vlády a realitou trhu práce, který v Ústeckém, Moravskoslezském nebo Karlovarském kraji pořád vypadá jinak než v Praze. Škrtat podporu bez toho, aby stát nejdřív vyřešil regionální nesoulad, je jako léčit horečku tím, že pacientovi vezmete teploměr.
Babiš zatím nemá zákon, nemá studii a nemá důkaz o demotivaci. Má jen rozpočtovou díru a větu, která dobře zní v titulcích.