Bojí se Babiš Petra Pavla? Znovu proti němu kandidovat nechce, a zatím nemá ani odvahu podpořit někoho jiného
Andrej Babiš se chová jako hráč, který prohrál velký pot a teď předstírá, že ho poker vlastně nezajímá.
Obsah článku
Premiér a šéf nejsilnějšího hnutí v zemi opakuje, že na Hrad nepůjde, ale své „ne“ formuluje tak opatrně, že z něj čiší všechno možné kromě definitivního rozhodnutí. Kdo sleduje Babišovu politickou kariéru déle než jedny volby, ví, že jeho „nikdy“ má trvanlivost jogurtu v letním autě. V roce 2014 tweetoval, že kandidovat nebude nikdy. V roce 2019 to zopakoval. A na konci října 2022 kandidaturu přesto oznámil. Teď jsme zase ve fázi „určitě ne“ a jediná rozumná reakce je počkat, až se jogurt překlopí.
Kalkul maskovaný jako státnická moudrost
Babišovo odmítnutí kandidatury není projevem pokory ani prozření. Je to čistý politický kalkul člověka, který umí počítat. Ve druhém kole prezidentské volby 2023 inkasoval od Petra Pavla porážku o 959 403 hlasů, 41,67 % proti 58,32 %. To není těsný souboj, kde rozhodla smůla. To je výprask, po kterém si rozumný boxer rozmyslí odvetu. A jarní data STEM/MARK z roku 2026 ukazují, že se nic zásadního nezměnilo: Pavel drží 53 % potenciální podpory, Babiš 44 %. Proč by šel znovu do ringu, kde ho čeká stejný výsledek?
Jenže místo aby to řekl na rovinu, balí svůj ústup do státnické rétoriky o tom, že změny se dělají ve vládě a ve Sněmovně, ne na Hradě. To je argument, který zní vznešeně, dokud si neuvědomíte, že ho pronáší člověk, jenž ještě před třemi lety o prezidentský úřad usiloval s veškerou energií, kterou jeho miliardový aparát dokázal vyvinout. Tehdy mu Hrad za změny stál. Dnes najednou ne. Co se změnilo? Nic, kromě toho, že prohrál.
Přiznání, které nikdo neslyšel
Existuje jeden pozoruhodný detail, který v titulkové debatě zaniká. Babiš sám v lednovém instagramovém Q&A podle citací na Publicu přiznal, že kampaň v roce 2023 „celkem podělal“. To je na Babišovy poměry mimořádně sebekritické vyjádření. Člověk, který za všechno může vždy někdo jiný, najednou připouští vlastní selhání. A právě tady se láme rétorika: nejde jen o to, že Pavel je silný soupeř. Jde o to, že Babiš ví, že proti němu neumí vyhrát.
Politolog Josef Mlejnek opakovaně zpochybňuje Babišův argument o neslučitelnosti prezidenta a vlády z jednoho uskupení. A má pravdu. Žádná ústavní překážka neexistuje, prezident s premiérem sdílejí řadu pravomocí a musejí spolu komunikovat bez ohledu na stranickou příslušnost. Babišovo zdůvodnění je účelová konstrukce, elegantní způsob, jak říct „nechci prohrát“, aniž by musel vyslovit slovo „prohra“.
Manévr jménem „společný kandidát“
Už v lednu 2026 na sněmu ANO Babiš otevřel téma společného kandidáta koalice ANO, SPD a Motoristů. Řekl, že to nemusí být politik ani straník, a seriózní debatu odsunul na začátek roku 2027. Červencové „určitě nebudu prezidentem“ tedy není žádný náhlý zlom. Je to pokračování téže linie: odkládání, mlžení, nechávání si zadních vrátek dokořán.
A tady se dostáváme k jádru problému. Babiš nekandiduje, ale zároveň nikoho nepodporuje. Proč? Protože předčasná podpora konkrétního jména by mu zavřela manévrovací prostor. Havlíček má v průzkumech 35 %, Schillerová 30 %. To jsou čísla, se kterými se proti Pavlovým 53 % nedá jít do boje s jistotou. Vypustit takového kandidáta příliš brzy znamená riskovat, že ho veřejnost „spálí“ dřív, než volební kampaň vůbec začne. Čím déle Babiš mlží, tím déle si drží kontrolu nad celým procesem. A kontrola je pro něj vždycky důležitější než rozhodnutí.
Antikampaň místo kandidatury
Co Babiš dělá místo toho, aby kandidoval nebo někoho nominoval? Útočí. Prezident Pavel sám řekl, že má pocit intenzivní antikampaně ze strany Babiše a lidí kolem něj. Babiš o Pavlovi mluví jako o „lídrovi opozice“, člověku „v kampani“, zkrátka jako o politickém protivníkovi, ne jako o hlavě státu. To je přesně ta strategie, kterou politologové popisují jako udržování nepřítele: konflikt s Pavlem odvádí pozornost od vládních problémů a zároveň připravuje půdu pro prezidentskou volbu, ať už v ní Babiš bude stát osobně, nebo ne.
Je to průhledný manévr, ale funguje. Babiš si udržuje roli toho, kdo definuje pravidla hry. Nekandiduje, ale je středem debaty o kandidatuře. Nepodporuje nikoho, ale všichni čekají na jeho slovo. Neříká ano, ale jeho „ne“ nikdo nebere vážně. Je to politická fikce rozhodnosti tam, kde ve skutečnosti panuje vyčkávání.
Strach, nebo respekt k číslům?
Slovo „strach“ je silné a Babiš by ho jistě odmítl. Ale jak jinak nazvat postoj politika, který ovládá vládu, má za sebou nejsilnější hnutí v zemi, disponuje obrovskými komunikačními zdroji, a přesto se vyhýbá přímému souboji s jediným člověkem, kterého prokazatelně neumí porazit? Můžeme tomu říkat respekt k datům. Můžeme tomu říkat strategická opatrnost. Ale výsledek je stejný: Babiš se Petra Pavla bojí natolik, že raději riskuje, že jeho koalice půjde do prezidentské volby bez jasného kandidáta, než aby se znovu postavil před voliče a uslyšel tentýž verdikt.
Celá hra má jeden háček. Babiš odkládá rozhodnutí na rok 2027, ale čas pracuje proti němu. Čím déle čeká, tím méně prostoru zbývá na vybudování alternativního kandidáta. A čím víc útočí na Pavla bez vlastní nabídky, tím víc vypadá jako člověk, který neumí prohrávat, ale ještě hůř neumí přiznat, že prohrál.