Bojovat proti něčemu, co neexistuje, to umí jen SPD. Vymezuje se proti rozmístění jaderných zbraní, které ale v Česku nikdo nechce
SPD varuje před jadernými zbraněmi na českém území. Jenže žádný oficiální dokument, český, alianční ani francouzský, nic takového nenavrhuje.
Obsah článku
Existuje zvláštní politická disciplína, ve které SPD nemá konkurenci: vyrábět hrozby z pojmů, které si samo předefinovalo. Hnutí Tomia Okamury dlouhodobě útočí na koalici ochotných, propojuje ji s motivem ohrožení suverenity a rámuje jako „zatahování občanů do války“. V posledních měsících k tomu přidalo nový strašák, „společný jaderný deštník“ a „rozmístění jaderných zbraní na českém území“. Zní to dramaticky. Zní to naléhavě. A hlavně to nemá oporu v ničem, co kdokoli z relevantních aktérů veřejně navrhl. Česká obranná strategie výslovně říká, že Česko neusiluje o získání jaderných zbraní. NATO rozlišuje mezi odstrašením a fyzickým rozmístěním hlavic. Emmanuel Macron mluví o strategické debatě, ne o konvoji s hlavicemi mířícím na Prahu. Ale proč se zdržovat realitou, když fikce mobilizuje líp?
Tři věci, které SPD slilo do jedné
Celý manévr stojí na tom, že SPD zachází se třemi odlišnými koncepty, jako by šlo o totéž. První je koalice ochotných, ad hoc politicko-vojenský rámec vedený Británií a Francií, který vznikl na londýnském summitu 2. března 2025. Britský premiér Keir Starmer ho v projevu před Dolní sněmovnou popsal jako rámec pro obranu mírové dohody a garanci bezpečnosti Ukrajiny. V lednu 2026 se tento rámec institucionalizoval do podoby Multinational Force – Ukraine, tedy mezinárodních sil pro území Ukrajiny po případném příměří. Nic z toho se netýká českých jaderných skladů.
Druhý koncept je rozšířené jaderné odstrašení, to, čemu se říká „jaderný deštník“. Macron ho 5. března 2025 otevřel jako strategickou debatu o tom, jak by francouzské jaderné síly mohly ve větší míře chránit evropské spojence. Rozhodnutí o použití přitom zůstává výhradně ve francouzských rukou. Nejde o převoz hlavic, ale o politický závazek odvety.
A třetí je fyzické rozmístění jaderných zbraní na území konkrétního státu, NATO nuclear sharing, kde vybrané země hostují americké pumy a cvičí jejich nasazení. To je reálný program, který existuje v Belgii, Německu, Itálii, Nizozemsku a Turecku. Česko v něm není a nikdo veřejně nenavrhl, aby bylo.
SPD z těchto tří vrstev udělalo jednu hrozbu. Průhledný trik, který počítá s tím, že běžný volič nebude luštit rozdíl mezi konzultačním mechanismem a bunkrem s hlavicemi.
Co říkají české dokumenty, a co neříkají
Obranná strategie České republiky z roku 2023 je v tomhle překvapivě přímočará. Česko se účastní aliančního jaderného plánování, to znamená, že sedí u stolu, kde se diskutuje o politice odstrašení, o cvičeních, o scénářích. Zároveň dokument výslovně uvádí, že Česko neusiluje o získání jaderných zbraní. Ministerstvo obrany navíc v kontextu česko-americké obranné dohody DCA vysvětluje, že současná alianční jaderná politika je považována za funkční a že změna rozmístění v Evropě se v dohledné době nepředpokládá.
Premiér Fiala na konferenci Naše bezpečnost není samozřejmost v březnu 2025 mluvil o koalici ochotných jako o „skupině států, kterým záleží na silné Evropě“. V červenci 2025 po jednání koalice popsal konkrétní agendu: příměří, vojenská podpora Ukrajiny, sankce, tlak na Rusko. Ani slovo o jaderných zbraních v Česku. Prezident Pavel podle mediálních zpráv řekl, že bychom měli minimálně znát parametry francouzské nabídky, což je pozice zvědavého spojence, ne člověka podepisujícího smlouvu o jaderném skladu.
Kde je tedy ten návrh, proti kterému SPD bojuje? Nikde. A to je celý problém.
Proč fikce funguje lépe než fakta
Řečnická otázka: proč by SPD dobrovolně vstupovalo do složité debaty o odstrašení, konzultačních mechanismech a konvenčních podpůrných kapacitách, když může říct „chtějí nám sem navézt atomovky“? Abstraktní bezpečnostní koncept špatně mobilizuje. Představa jaderných hlavic na českém území mobilizuje okamžitě.
Macron přitom tuto debatu neotevřel letos poprvé. Už v únoru 2020 nabízel evropským partnerům strategický dialog a účast na cvičeních francouzských odstrašujících sil. Společné prohlášení Macrona a německého kancléře Merze z března 2026 výslovně říká, že evropská spolupráce v odstrašení má NATO doplnit, ne nahradit. Jde o evoluci, ne revoluci. Ale evoluce se špatně prodává na billboardech.
SPD si vybírá nejvýbušnější interpretaci každého bezpečnostního termínu, protože jeho komunikační strategie nestojí na porozumění, ale na emoci. Motiv „cizí mocnosti nám sem chtějí něco navézt“ je politicky účinnější než vysvětlování, co znamená rozšířené odstrašení. A hlavně nevyžaduje odpověď na nepříjemnou otázku: čím chce SPD reálně nahradit západní bezpečnostní záruky? Pojmenovat Rusko jako hrozbu by rozbíjelo celý protiválečný rámec, takže se pracuje s neurčitým jazykem o „zatahování do konfliktu“.
Co je skutečně v sázce
Reálná debata, která se v Evropě vede, je důležitá a zaslouží si kritickou pozornost. Otázka, zda a jak posílit evropský pilíř odstrašení v době, kdy americké bezpečnostní garance ztrácejí předvídatelnost, je legitimní. Má své argumenty pro: vyšší kredibilita, větší autonomie, hlubší konzultace se spojenci. Má i argumenty proti: francouzská kontrola zůstává suverénně francouzská, evropský deštník nemá institucionální hloubku NATO, hrozí zdvojování struktur. Tohle je debata, kterou by měl parlament vést.
Místo toho SPD vede spor s přízrakem. Staví se do role obránce suverenity proti hrozbě, kterou nikdo nevznesl, a tím paradoxně znemožňuje věcnou diskusi o tom, co se skutečně děje. Každá minuta strávená vyvracením neexistujícího plánu na české jaderné sklady je minuta, která chybí na debatu o skutečných parametrech evropské bezpečnosti.
Bojovat proti něčemu, co neexistuje, je politicky bezpečné, nikdy neprohrajete. Ale pro zemi, která potřebuje rozumět vlastní bezpečnostní architektuře, je to luxus, který si nemůžeme dovolit.