Češi reptají na pozdější důchod, přitom si nemají na co stěžovat. Stačí se podívat za hranice
Český odpor ke zvyšování důchodového věku je nejhlasitější v Evropě, která ho má přitom nastavený výš.
Obsah článku
Osmdesát čtyři procent Čechů odmítá jakékoli zvyšování věku odchodu do důchodu. Osmdesát čtyři. Kdyby se stejnou vervou bránili třeba kvalitě ovzduší nebo stavu silnic, žili bychom v jiné zemi. Jenže tady nejde o racionální vyhodnocení parametrů, nýbrž o reflexivní odpor k čemukoli, co zavání osobní nepříjemností. A právě v tom je jádro problému: česká veřejnost si zvykla zaměňovat nepříjemné za nespravedlivé.
Čísla, která nikdo nechce slyšet
Každá poctivá debata by měla začít srovnáním, ne pocitem. Jenže pocit je v Česku král. Podle OECD má Česko v roce 2024 standardní důchodový věk 64,2 roku. Německo? 66,2. Dánsko? 67,0. Švédsko se pohybuje kolem 66 let podle složky systému. Kde přesně je ta údajná česká křivda? Kdo tady komu ubližuje? Český důchodce odchází z práce o dva až tři roky dřív než jeho severský nebo německý protějšek, a přesto se tváří, jako by mu stát sahal na základní lidská práva. To není analýza, to je politická fikce živená populismem zleva i zprava.
A teď přidejme délku života, protože ta je v téhle debatě klíčová. Čech se v průměru dožívá 80,3 roku. Dán 82,3, Švéd a Ital 84,1. Tvrzení „u nás se odchází pozdě“ v tomto kontextu zní jako laciný trik. Ano, žijeme kratší život než Skandinávci. Ale ten rozdíl dvou až čtyř let rozhodně neospravedlňuje tak propastný odpor k parametrům, které jsou jinde běžným standardem.
Dánsko jako zrcadlo českého skuhrání
Pokud existuje země, která by měla Čechům nastavit zrcadlo, je to Dánsko. Tam dnes platí důchodový věk 67 let. Od roku 2035 to bude 69. A dánský parlament letos 22. května schválil další posun na 70 let od roku 2040. Sedmdesát. Zákon prošel 81 hlasy proti 21, takže ani tam to nebylo bez odporu. Ale prošel. Protože Dánové pochopili jednu věc, kterou Češi odmítají přijmout: demografii neošálíte volebními sliby.
Dánský model přitom stojí na elegantní, byť tvrdé logice. Takzvaná Velfærdsaftalen z roku 2006 zavedla pravidelné přehodnocování důchodového věku podle vývoje naděje dožití. Každých pět let parlament posoudí, jestli se věk zvýší. Žádné „uvidíme“, žádné „příští vláda to vyřeší“. Automatika, která nutí politiky dívat se na realitu, ne na průzkumy.
A co Česko? Finální reforma nastavila strop na 67 let, kterého se dosáhne v roce 2056. To je o tři roky méně, než bude mít Dánsko za patnáct let. Odbory přitom na tripartitě v únoru 2024 varovaly před „nekonečným věkem“ a „sedmdesáti a nějakými měsíci“. Průhledný manévr. Schválený strop je 67, ne sedmdesát. Ale strašit se vyplatí víc než počítat.
Účet, který někdo musí zaplatit
České rozhořčení by snad dávalo smysl, kdyby systém byl finančně udržitelný. Není. Výdaje na důchody vyskočily z 394,5 miliardy korun v roce 2016 na 693,4 miliardy v roce 2024. Samotné starobní důchody spolkly 583,7 miliardy. Průměrná vyplácená penze vzrostla za osm let z přibližně 11 460 na 20 680 korun měsíčně. To je nárůst o 80 % v nominální hodnotě. Kdo to zaplatí? Současní pracující. A ti budoucí ještě víc.
Průběžný systém funguje jednoduše: dnešní zaměstnanci platí dnešním důchodcům. Když důchodců přibývá a pracujících ubývá, rovnice se hroutí. A přesně to se děje. Jenže místo aby se debata vedla o tom, jak systém stabilizovat, vede se o tom, jak zabránit jakékoli změně. CVVM ukazuje, že zvýšení věku má podporu pouhých 13 procent veřejnosti. Třináct. To je méně, než kolik lidí věří na horoskopy.
Nepříjemné neznamená nespravedlivé
Česká politika i veřejnost si zaslouží jednu nepříjemnou pravdu: být proti reformě není totéž jako mít pravdu. Ano, nikdo nechce pracovat déle. Ani Dánové, ani Němci, ani Švédové. Rozdíl je v tom, že tamní společnosti dokázaly přijmout, že alternativa je horší. Buď se parametry přizpůsobí demografii, nebo se důchody stanou tak nízké, že z nich nikdo nevyžije. Třetí cesta neexistuje, i když ji každé volby někdo slibuje.
Předčasný důchod v Česku ostatně ukazuje, jak bolestivá je i současná realita pro ty, kdo odejdou dřív. Podle příručky ČSSZ znamená rok a půl předčasnosti při 40 letech pojištění trvalé krácení o téměř 4 000 korun měsíčně. Trvalé. Každý měsíc do konce života. To je reálná cena za dřívější odchod, kterou si málokdo spočítá, než začne nadávat na „pozdní důchod“.
Česko není obětí nejtvrdšího penzijního systému v Evropě. Je zemí, která se tváří, jako by jí bylo 67 let za hranicí únosnosti, zatímco Dánové se chystají na sedmdesát. Rozdíl není v parametrech. Je v ochotě podívat se na čísla místo do zrcadla vlastní nespokojenosti.