Česká hádka o summit NATO už je hitem i v zahraničí. O takovou popularitu ale nikdo nestojí, ani vládní voliči
Česko si na summitu NATO v Ankaře nevysloužilo pozornost za obrannou strategii, ale za vlastní neschopnost dohodnout se, kdo tam smí mluvit jménem státu.
Obsah článku
Česko se v Ankaře proslavilo — akorát ne způsobem, jakým si to kdokoli přál. Není to proslulost za vojenskou sílu, za diplomatický tah, za odvahu v krizové chvíli. Je to proslulost za vnitřní chaos vystavený na odiv právě tam, kde se rozhoduje o kolektivní bezpečnosti. Česká republika si tuhle proslulost právě vysloužila. A vysloužila si ji způsobem, který by neprošel ani jako scénář politické satiry: Ústavní soud musel dva týdny před summitem NATO nařídit vládě, aby prezidenta republiky vůbec zařadila do oficiální delegace. Dvě letadla, dvě centra moci, jeden stát, nula důstojnosti.
Soud jako hasičský vůz na diplomatický požár
Každá fungující demokracie má ústavní pojistky pro případ, že se politici nedohodnou. Jenže ty pojistky mají sloužit jako poslední instance, ne jako běžný provozní nástroj zahraniční politiky. Když Ústavní soud 24. června vydal předběžné opatření a přikázal vládě nahlásit prezidenta Pavla jako součást delegace, neudělal nic víc než to, co měla Strakova akademie udělat sama. Praxe od vstupu Česka do NATO byla jasná: na summity jezdil prezident. Washington 2024, Haag 2025. Výjimkou byl Madrid 2022, kdy Miloše Zemana limitoval zdravotní stav, nikoli politická vůle premiéra.
Vláda Andreje Babiše se přesto rozhodla tuto praxi přetrhnout. Ne proto, že by měla silnější ústavní argument. Proto, že chtěla kontrolovat signál. Ministr zahraničí Macinka to řekl bez obalu: na klíčové části summitu má sedět „někdo, kdo skutečně rozhoduje“. Průhledný manévr zabalený do pragmatické rétoriky. Jako by prezident republiky byl na aliančním jednání turistou.
Export ostudy v přímém přenosu
Nejhorší na celé kauze není to, že se dva ústavní činitelé pohádali. To se děje. Stalo se to i v Chorvatsku, kde prezident Milanović a premiér Plenković vyslali do Vilniusu v roce 2023 dvě oddělené delegace. Nejhorší je načasování a kontext, ve kterém se to děje.
Česko přijíždí do Ankary se dvěma problémy najednou. Za prvé: obranné výdaje lehce nad 1,7 % HDP, zatímco NATO po haagském summitu tlačí spojence k trajektorii 3,5 % plus 1,5 % do roku 2035. Za druhé: viditelný důkaz, že země neumí sladit vlastní politické vedení. Když se obojí spojí, vzniká obraz státu, který ani neplní, ani nekomunikuje. CNN si českého sporu všimla už v dubnu a zařadila ho do „řetězce střetů“ mezi Hradem a vládou. Euronews s AP psaly o „střetu“ a „konfrontačním vztahu“. Norský Aftenposten to shrnul s lakonickou přesností: nedohodli se, tak odjeli oba.
Zahraniční média z toho nedělají důkaz rozpadu české demokracie. Dělají z toho něco možná horšího: obraz nefunkční koordinace státu, který chce být brán vážně u stolu, kde se rozhoduje o jaderném odstrašení a východním křídle aliance.
Politická fikce, která se stala realitou
Zkusme si představit opačný scénář. Pavel 8. dubna písemně oznámí premiérovi, že se summitu zúčastní v čele delegace. Babiš odpoví: dobrá, domluvme se na rozdělení rolí, vy na formálním jednání, já na bilaterálních schůzkách k rozpočtu. Žádný soud, žádná dvě letadla, žádné titulky v CNN. Politická fikce? Ne. Normální fungování státu.
Místo toho vláda měsíce blokovala prezidentovu účast, Pavel čekal na dohodu až do června, a když nepřišla, obrátil se na soud. Ústavní soud pak musel jednat v časové tísni, protože se blížila lhůta 26. června pro nahlášení delegace organizátorům. Celý ten řetězec eskalace byl politicky vyrobený, nikoli ústavně nevyhnutelný. A to je na tom to nejsmutnější.
Babišova vláda přitom sama mluví o reputační škodě. Premiér 29. června hovořil o zbytečném střetu, který zemi poškozuje v zahraničí. Výborná diagnóza. Jen ji vyslovil člověk, který tu nemoc způsobil.
Proč by to mělo vadit i vládním voličům
Pro voliče současné koalice je tahle kauza toxická ze dvou směrů. Zaprvé: rozbíjí vládní narativ o odpovědném hospodaření a obranné politice. Těžko budete vysvětlovat spojencům plán na zvýšení výdajů, když vám současně běží soudní spor o to, kdo za vás smí na summitu promluvit. Zadruhé: otevírá prostor prezidentovi, aby v zahraničí symbolicky přebil vládní linii. Pavel má na summitech doloženou zkušenost, bilaterální kontakty z Washingtonu i Haagu a mezinárodní kredit bývalého předsedy Vojenského výboru NATO. Každý záběr, na kterém si podává ruku s aliančním lídrem, je pro Strakovu akademii prohra v obrazové válce.
A pak je tu třetí rozměr, který přesahuje stranickou optiku. Summit NATO není předvolební mítink. Je to místo, kde se řeší reálná bezpečnost reálných lidí. Když Česko přijede s vnitřním rozvratem místo s jasnou pozicí, oslabuje nejen sebe, ale i důvěryhodnost celé aliance v očích těch, kteří ji testují.
Spojenci si z české epizody nejspíš neodnesou diagnózu „rozpad demokracie“. Odnesou si něco horšího: obraz země, která si nedokáže uklidit vlastní dům, a přesto chce spolurozhodovat o bezpečnosti kontinentu. Meritorní rozhodnutí Ústavního soudu teprve přijde. Reputační škoda už dorazila.