Česko s Babišovou vládou upadá do diplomatického zapomenutí. Nikde nás už neberou vážně, i když si to Babiš nechce přiznat
Česko sedí u všech stolů, ale nikdo se na něj neotočí, když se rozdávají pera k podpisu.
Obsah článku
14. července odeslalo devět evropských zemí dopis komisaři Glennu Micallefovi s požadavkem, aby Evropská unie přestala financovat Mezinárodní olympijský výbor, dokud ten otevírá dveře ruským a běloruským sportovcům pod státními symboly. Česká republika mezi signatáři chyběla. A nebylo to poprvé. Už v květnu Praha scházela mezi státy, které na Radě EU podpořily polský bod ke stejnému tématu. Na jednání ji zastupoval jen zástupce při EU Štěpán Černý, žádný ministr. Vzorec je zřetelný a říká víc než kterýkoli summit, na němž se Andrej Babiš nechá vyfotit.
Pragmatismus jako alibi pro nečinnost
Babišova vláda si libuje ve slově „pragmatismus“. V programovém prohlášení se to hemží suverenitou, národními zájmy a obnovou V4. Na červnové poradě k ekonomické diplomacii premiér mluvil o „aktivní, pragmatické a na výsledky orientované zahraniční politice“. Krásná slova. Jenže pragmatismus bez viditelného výsledku je jen politická fikce, dekorace, za kterou se schovává neochota nést jakékoli politické riziko na evropské scéně.
Když devět zemí včetně malého Estonska nebo Lotyšska podepíše dopis, který jde proti pohodlné linii Komise spolupracující s olympijským hnutím, je to čin. Vyžaduje odvahu, koordinaci a ochotu stát si za postojem veřejně. Česko u toho nebylo. Nebylo u toho ani v květnu, kdy sedm států podpořilo polskou iniciativu na Radě EYCS. A nebylo ani mezi jedenácti státy, které na téže radě tlačily revizi pravidel pro evropskou mediální pluralitu. Kolik koalic se musí složit bez nás, než si někdo na Strakově akademii přizná, že máme problém?
Odchod z Bruselu po vlastních nohách
Nejde jen o chybějící podpisy. 22. června vláda rozhodla o ukončení členství České republiky v Brussels Institute for Geopolitics. To je přesně ten typ bruselského think-tanku, kde se mimo formální summity odehrávají debaty, skládají koalice a budují vztahy, které pak rozhodují o tom, kdo bude u textu společného dopisu a kdo se o něm dozví z médií. Vláda, která z takového prostoru dobrovolně odchází, nemůže předstírat překvapení, že ji nikdo nepozve ke stolu.
Petr Macinka, ministr zahraničí od prosince 2025, mezitím v CEVRO Institute chválí projevy J. D. Vance, útočí na „politickou korektnost“ a mluví o návratu k realismu. To vše v situaci, kdy ho vlastní prezident veřejně obvinil z pokusu o vydírání. Jaký signál tohle vysílá spojencům? Že česká diplomacie je předvídatelná a důvěryhodná? Nebo že je to chaotický provoz, kde se nedá spolehnout ani na to, že ministr a hlava státu mluví stejným jazykem?
Fialův kontrast není nostalgie, je to měřítko
Srovnání s předchozí vládou není sentimentální cvičení. Je to kontrolní skupina. Petr Fiala v březnu 2025 jednal v Londýně s lídry „koalice zodpovědných“ k Ukrajině. V září téhož roku seděl na videokonferenci s šéfem NATO Ruttem v koalici ochotných. Na Evropské radě v říjnu spolupodepsal německou iniciativu ke konkurenceschopnosti a sám navrhl omezení pohybu ruských diplomatů v EU. A opakovaně říkal nahlas to, co Babišova vláda nechce slyšet: že muniční iniciativa a systematická pomoc Ukrajině dávají Česku prestiž a uznání v EU i NATO.
Tohle není otázka ideologie. Je to otázka metody. Fiala stavěl na koalicích a symbolickém kapitálu. Babiš staví na bilaterálních schůzkách ve Vídni a Bratislavě a na rétorice národních zájmů, která v Bruselu nikoho nenadchne, protože ji tam slyší od tuctu jiných zemí. Rozdíl je v tom, že Fiala byl u textu, zatímco Babiš je u fotky.
Sedět v sále nestačí
Ano, Babiš letos jednal ve Slavkovském formátu, byl na summitu NATO v Ankaře, formálně je přítomen všude, kde má být. Nikdo Česko nevyhodil z žádné organizace. Ale diplomatické zapomnění nefunguje jako vyloučení ze školy. Funguje jako pomalé vypadávání ze seznamu těch, komu zavoláte, když potřebujete podpis, hlas nebo podporu. A přesně tam se Česko posouvá.
K tomu přidejte dotační stín Agrofertu: dopis DG Regio z května 2026 zakazující vykazovat výdaje spojené s Babišovým holdingem, zahájení trestního řízení evropskými žalobci ze 14. července. Premiér, který v Bruselu nese permanentní konflikt o pravidla evropských peněz, těžko prodává obraz profesionální a důvěryhodné vlády.
Česko není mimo sál. Je v něm. Jen sedí vzadu, mlčí a pak se diví, že výsledný text nese podpisy devíti jiných zemí.