Chaotická zahraniční politika škodí všem: Ukrajině, EU i Česku. Koaliční kompromisy by měly mít své hranice
Česká zahraniční politika vůči Ukrajině se za půl roku proměnila v kabaret, kde každý herec hraje jiný kus, a publikum doma i v zahraničí už dávno přestalo chápat děj.
Obsah článku
Stát, který v lednu odmítne prodat Ukrajině lehké bojové letouny, v květnu ponechá běžet muniční iniciativu, ale bez koruny z vlastního rozpočtu, v červnu ji hájí jako skvělý byznys pro české firmy a v červenci zablokuje další finanční pomoc na summitu NATO, takový stát nevysílá signály. Vysílá šum. A šum v zahraniční politice není neutrální: má svou cenu, kterou platí Ukrajina ztrátou předvídatelnosti, Evropská unie ztrátou čitelného partnera a Česko ztrátou vlastní váhy u jednacího stolu. Nejhorší na tom je, že tuhle cenu neplatí koaliční stratégové, kteří chaos vyrobili, ale stát jako celek, jeho diplomacie, jeho firmy, jeho budoucí vyjednávací pozice.
Chronologie jednoho rozkladu
Fakta mluví sama a nepotřebují komentátora, aby z nich udělal příběh, stačí je seřadit na časovou osu. 19. ledna 2026 premiér Babiš oznámil, že Česko neprodá ani nedaruje Ukrajině lehké bojové letouny. Podle agentury Reuters to byl jasný signál nové linie. V lednu vláda sice ponechala v chodu českou muniční iniciativu, projekt, který za Fialova kabinetu získal mezinárodní respekt, ale s podmínkou: ani koruna z českého rozpočtu. V květnu Reuters potvrdil, že iniciativa má kontrakty zhruba na milion kusů munice pro rok 2026, přežila tedy výměnu vlády, ovšem v amputované podobě.
A pak přišel červen. 25. června Babiš muniční iniciativu veřejně hájil, tentokrát ne jako akt solidarity, ale jako příležitost pro české firmy. O dvanáct dní později, na summitu NATO v Ankaře, vládní koalice odmítla českou účast na další finanční pomoci Ukrajině. Premiér na tiskové konferenci 9. července argumentoval tím, že Česko „už pomohlo dost“, přes minulé výdaje a přijaté uprchlíky.
Paralelně kabinet v květnu schválil zpřísnění podmínek dočasné ochrany pro Ukrajince. Jedna ruka podává, druhá odtahuje. To není kompromis. To je politická schizofrenie.
Když o delegaci na summit rozhoduje soud
Koaliční kompromis v zahraniční politice je legitimní nástroj, dokud nepřeteče do roviny, kde stát přestane být schopen mluvit jedním hlasem. Tady ta hranice dávno padla. Spor mezi Strakovou akademií a Pražským hradem o to, kdo vlastně pojede na summit NATO do Ankary, musel řešit Ústavní soud. Vláda prezidenta Pavla do delegace nezahrnula, ten se obrátil na soud a nakonec se summitu zúčastnil. Zahraniční analytici z FPRI už v březnu 2026 psali, že výroky koaličních politiků zpochybňují dosavadní vliv Hradu na zahraničněpolitickou orientaci země.
Řečnická otázka: jak má Česko vyjednávat o bezpečnostní architektuře kontinentu, když jeho vlastní instituce vedou kompetenční válku o to, kdo smí sednout ke stolu? Pro spojence to není interní česká kuriozita. Je to signál institucionálního rozštěpení přesně v tématu, kde se očekává maximální disciplína.
Byznys bez politického krytí
A tady se dostáváme k nejcyničtější vrstvě celého příběhu. Česko totiž není stát, který by se od Ukrajiny odvracel, alespoň ne ekonomicky. Národní rozvojová banka má rozběhnutý program obnovy Ukrajiny s plánovanými úvěry kolem 4,2 miliardy korun a investicemi kolem šesti miliard. EGAP provozuje speciální fond pro české podnikatelské subjekty vstupující na ukrajinský trh. Ministerstvo zahraničí drží strategický dokument Ukrajina 2026–2030, který počítá s dlouhodobou hospodářskou přítomností.
Jinými slovy: stát chce profitovat z obnovy Ukrajiny, ale odmítá nést politickou cenu za jasné spojenectví, na kterém ta obnova stojí. České firmy vstupují do dlouhodobých projektů na území, jehož budoucnost závisí na západní podpoře, a jejich vlastní vláda tu podporu veřejně relativizuje. Čím méně čitelný je politický rámec, tím vyšší je reputační riziko pro každého, kdo na základě státních garancí investuje. NRB a EGAP nefungují ve vzduchoprázdnu; fungují v prostředí, kde partneři potřebují vědět, že Praha za svými závazky stojí.
Mezitím Rada EU v dubnu 2026 finalizovala půjčku 90 miliard eur pro Ukrajinu v režimu posílené spolupráce. Dvacet čtyři členských států bylo uvnitř. Česko ne. Kdo stojí mimo formát, který nastavuje parametry největšího unijního nástroje pro Ukrajinu, těžko bude spoluurčovat, kam peníze potečou a které firmy z nich budou těžit.
Společnost není tak proti, jak se koalici hodí
Oblíbený argument vládních stran zní: „Jen reflektujeme náladu společnosti.“ Data STEM z července 2026 říkají něco jiného. Podporu pobytu ukrajinských uprchlíků v Česku stále drží 53 % veřejnosti. Hodnocení české vojenské pomoci je dokonce vstřícnější než dříve. Analytik STEM Jiří Táborský upozorňuje, že voliči minulé koalice byli v podpoře Ukrajiny víceméně jednotní, zatímco u voličů současné vlády jsou patrné rozpory; nejproukrajinštější jsou příznivci Motoristů, na opačném konci stojí voliči SPD.
Vláda tedy neodráží většinovou náladu. Přizpůsobuje se nejhlasitější menšině ve vlastní koalici. SPD 7. července odmítla souhlas s dalším financováním Ukrajiny. Premiér to nechal být. Výsledek je řízená dvojkolejnost: ekonomické nástroje běží, protože vydělávají; politická podpora se škrtí, protože by stála hlasy. Politolog Aleš Michal to na Seznam Zprávy shrnul přesně: Praha si tím vyrábí pověst nedůvěryhodného partnera.
Hranice kompromisu neleží u tiskových konferencí
Koaliční kompromis může řešit domácí taktiku. Může určovat, kolik peněz půjde na sociální programy a kolik na dálnice. Ale nesmí vyústit v situaci, kdy o české delegaci na summit NATO rozhoduje předběžné opatření Ústavního soudu, kdy stát stojí mimo klíčový evropský finanční nástroj a kdy české firmy vstupují do miliardových projektů na Ukrajině s politickým krytím, které se mění podle toho, kdo zrovna mluví do mikrofonu.
Fialova vláda měla své chyby, ale její zahraniční linie byla čitelná: „Česko bude stát pevně na straně Ukrajiny“ nebyla fráze, byl to operační princip. Babišův kabinet ho nahradil provozním modus vivendi: nezablokovat úplně, nezaplatit nic, neztratit byznys, neodradit protiukrajinské voliče. To není strategie. To je pokus sedět na dvou židlích, které se od sebe vzdalují.
Cena za tenhle cirkus neroste lineárně. Roste s každým summitem, kde Praha přijede s rozdělenou delegací, s každým evropským formátem, do kterého se Česko nevejde, a s každou zakázkou, kterou česká firma ztratí, protože partner na druhé straně si přečte ranní zprávy z Prahy a řekne si: s tímhle státem je to risk.