Chce ministr spravedlnosti posílat děti do vězení? Trestní odpovědnost od 13 let je nepromyšlený tah, který může hodně uškodit
Jeroným Tejc nabízí veřejnosti iluzi rázného řešení tam, kde stát nemá ani zařízení, ani lidi, ani programy, které by takovou změnu unesly.
Obsah článku
Snížit věk trestní odpovědnosti na 13 let u nejzávažnějších násilných činů zní jako politický úder pěstí do stolu. Jenže pěst dopadá do prázdna. Veřejně dostupné podklady, které ministerstvo spravedlnosti prezentovalo na jaře ve sněmovním výboru, samy o sobě jednoznačný datový argument pro snížení hranice nedodaly. A hotový provozní model, kam přesně třináctileté dítě po odsouzení půjde, kdo se o něj postará, jaký režim ho čeká, zatím nikdo nepředložil. Přesto ministr mluví, jako by šlo o hotovou věc. To není reforma. To je průhledný manévr.
Politická fikce místo systémové práce
Představa, že přepsání jednoho čísla v zákoně vyřeší cokoliv, je laciný trik starý jako česká politika sama. Dnes platí jasný rámec: dítě mladší 15 let není trestně odpovědné, nelze proti němu vést trestní řízení. Soud pro mládež mu ale může uložit celou škálu opatření, od napomenutí přes dohled probačního úředníka a zařazení do terapeutického programu až po ochrannou výchovu nebo ochranné léčení. Systém tedy není bezbranný, jak se nás Tejc snaží přesvědčit. Je nedofinancovaný, personálně poddimenzovaný a přetížený. A právě to je problém, který snížení věkové hranice nejen neřeší, ale prohlubuje.
Kam by třináctileté dítě odsouzené za vraždu reálně šlo? Vězeňská služba provozuje Věznici Všehrdy pro mladistvé odsouzené muže. Pro děti mladší patnácti let žádná obdobná instituce neexistuje. Školská zařízení pro výkon ochranné výchovy, která dnes tyto děti přijímají, fungují v úplně jiném režimu. Nikde ve veřejných materiálech není popsána síť, která by nově trestně odpovědné třináctileté pojala. Ministr tedy slibuje tvrdost, pro kterou nemá ani budovu, ani personál, ani osnovu.
I vlastní tábor říká: tohle nejde
Když vás varuje vlastní koalice, stojí za to poslouchat. Šéfka poslaneckého klubu ANO Taťána Malá řekla na rovinu, že bez „plánu B“ a skutečné práce s dětmi se hranice snižovat nemá. Děti podle ní nemají končit ve vězení, kde se „přiučí“ další kriminalitě. To není hlas opozice ani neziskového sektoru, to je hlas strany, která drží vládní většinu.
A má pravdu. Materiály Kanceláře veřejného ochránce práv popisují profil dětí v ochranné výchově: agrese, útěky, kriminogenní rodinné zázemí, opakované protiprávní jednání. Ve školním roce 2019/2020 bylo do těchto zařízení umístěno 101 nezletilých, o rok později 117. U 43 procent šlo o loupež, soudy ochrannou výchovu ukládaly i za vraždu či nebezpečné vyhrožování. Tyto děti potřebují specializovanou terapii, strukturovaný školní režim a návaznou probační práci. Ne přesun do tvrdšího režimu, který pro ně neexistuje.
Spor o čísla, která říkají totéž, a přesto opak
Zvláštní je, že se celá debata láme na interpretaci, nikoli na faktech. Jarní analytický materiál ministerstva a Institutu kriminologie a sociální prevence jednoznačný důvod ke snížení hranice nenašel. Nejvyšší státní zastupitelství pracuje se stejnými nebo podobnými daty, ale čte je přísněji, zdůrazňuje rostoucí brutalitu části útoků a fenomén „zážitkového násilí“. Kriminalita v Česku celkově neroste, mění se ale způsoby jejího páchání.
Řečnická otázka se nabízí sama: pokud ani vlastní analytici ministerstva nedali zelenou, proč ministr přesto tlačí na změnu? Odpověď je nepříjemně jednoduchá. Slíbit tvrdost je rychlé. Vybudovat síť specializovaných zařízení, najmout odborníky, navrhnout terapeutické programy a provázat je s probací, to trvá roky a stojí miliardy. A na billboardu se to špatně vysvětluje.
Evropa jako alibi, které nefunguje
Tejcův tábor rád ukazuje za hranice: podívejte se, jinde mají hranici níž. Ano, řada evropských států ji má na 14 letech. Jenže podle přehledu UNICEF stojí Česko s hranicí 15 let ve skupině s Finskem, Švédskem a Polskem, tedy se zeměmi, které rozhodně nelze označit za měkké na kriminalitu. Lucembursko má hranici dokonce na 16 letech. A žádný otevřený zdroj nedokazuje, že nižší číslo samo o sobě přináší lepší výsledky. Evropské srovnání je v tomto sporu dekorace, ne argument.
Tejcova varianta je navíc mediálně nejtvrdší ze všech diskutovaných, 13 let, nikoli 14. Je selektivnější, cílí jen na nejtěžší násilné činy. Ale právě ta selektivnost odhaluje absurditu: mluvíme o tak malém počtu případů, že pro ně stát nedokáže ani vyčíslit přesnou roční statistiku, natož vybudovat funkční institucionální zázemí.
Co by muselo existovat, aby to nebyla jen show
Pokud má změna věkové hranice znamenat víc než tiskovou konferenci, musí vedle ní vzniknout minimálně čtyři věci: specializované programy pro vysoce agresivní děti v uzavřeném režimu, výrazně vyšší personální kapacity odborníků v zařízeních, funkční školní a terapeutický režim uvnitř těchto institucí a provázaný probační dohled po návratu dítěte do běžného života. Bez jediného z těchto pilířů je celá konstrukce prázdná.
Bez nich hrozí scénář, před kterým varuje i koalice: děti přesunuté do tvrdšího režimu bez smysluplného obsahu, vyšší institucionalizační chaos v už přetížených zařízeních a ve výsledku vyšší recidiva. Tedy přesný opak toho, co ministr slibuje.
Jeroným Tejc nepředkládá reformu. Předkládá číslo. A číslo bez systému za ním je jen politická fikce, která může ublížit právě těm dětem, o jejichž ochranu údajně jde.