Chtěli extrémní kohabitaci, mají ji mít: Až Petr Pavel využije všechny svoje páky, budou se Babiš s Macinkou ještě divit
Málokdy se v české politice stane, že si někdo objedná bouři a pak se tváří překvapeně, když mu zatéká do kanceláře.
Obsah článku
Petr Macinka vypustil do veřejného prostoru pojem „extrémní kohabitace“ jako výhrůžku prezidentovi, který se opovážil odmítnout jmenování Filipa Turka ministrem. Mělo to být zastrašení. Signál, že Hrad bude odsunut do role ceremoniální kulisy a prezident si může maximálně tak přestřihávat pásky. Jenže právě tenhle manévr se teď mění v bumerang, který letí zpátky na Strakovu akademii rychlostí, s jakou Babišova koalice zjevně nepočítala. Pavel totiž není dekorace. A jeho ústavní nástroje nejsou ozdobné.
Kdo si kohabitaci přál, ať si ji užije
Celý spor stojí na jedné groteskní ironii. Výraz „extrémní případ kohabitace“ nevznikl na Hradě, nevymyslel ho žádný prezidentský poradce. Podle médii citované komunikace ho použil sám Macinka v SMS směřované k prezidentskému okolí, údajně s podporou premiéra i SPD. Šlo o jasný vzkaz: buď budete poslušní, nebo vám ukážeme, co je to politická válka. Problém je, že když vyhlásíte válku člověku, který má v rukou reálné zbraně, měli byste si nejdřív spočítat, kolik jich vlastně má. A Babišův tábor buď nepočítal, nebo počítat neuměl.
Prezidentské veto není formalita. Pavel má na vrácení zákona patnáct dnů a Sněmovna ho může přehlasovat jedině absolutní většinou 101 hlasů. To zní jako samozřejmost, dokud si neuvědomíte, co to v praxi znamená: každé vetované hlasování polyká sněmovní čas, vyžaduje disciplínu koalice a odsouvá další předlohy. A čas je v politice měna, kterou nelze tisknout.
Pavlovy páky nejsou z papíru
Vláda si zřejmě zvykla na představu, že prezident je podepisovací automat s hezkým výhledem z Hradu. Realita je jiná. Podle platného zákona o zahraniční službě prezident na návrh vlády pověřuje a odvolává vedoucí zastupitelských úřadů včetně stálých misí u mezinárodních organizací. New York, Ženeva, Paříž. To nejsou bezvýznamné posty, to je tvář České republiky ve světě. Koalice se sice pokouší tuto pravomoc prezidentovi odebrat škrtnutím dvou slov v zákoně, ale Senát se tím bude zabývat nejdříve 19. srpna 2026. Do té doby platí současný stav. A Pavel to ví.
Navíc tu je kompetenční spor u Ústavního soudu o účast na summitu NATO. Pavel napsal Babišovi dopis, v němž oznámil, že se hodlá zúčastnit v čele delegace „v souladu se svým ústavním postavením“. Soud už vydal předběžné opatření a připomněl dosavadní praxi účasti prezidentů na aliančních summitech. Jinými slovy: Pavel už v tomto střetu jednou vyhrál procesní kolo. A vláda se musí bránit před soudem, místo aby vládla.
Podceněná instituce se umí bránit
Tady je jádro celého příběhu. Babiš s Macinkou hráli, jako by podepsání Turka bylo jen administrativní formalita a prezidentův odpor pouhý rozmar. Jenže Pavel ukázal, že je ochoten eskalovat. Nejdřív odmítl ministra. Pak trval na účasti na summitu. Pak šel k Ústavnímu soudu. A teď veřejně říká, že má nástroje, jak vládě „znepříjemnit život„, a výslovně zmiňuje veto.
Je pravda, že prezident už nejméně jednou od veta ustoupil, konkrétně u rozpočtu na rok 2026, kde zpochybňoval rozpor s pravidly fiskální odpovědnosti, ale nakonec podepsal. Část médií zmiňuje i další zvažované veto. Tentokrát je ale situace kvalitativně odlišná. Spor přestal být technický a stal se osobním a mocenským. Po Ankaře, po Turkovi, po NATO. Každý další ústupek by pro Pavla znamenal faktickou kapitulaci, a to je scénář, který si přímo volený prezident s šedesátiprocentním mandátem nemůže dovolit.
Co to znamená pro běžné lidi
Institucionální přetahovaná není abstraktní hra. Když se letní a podzimní agenda Sněmovny ucpe přehlasováváním vet a opakovanými hlasováními, reálně hrozí skluz zákonů, které se dotýkají každodenního života. Vláda schválila zvýšení rodičovského příspěvku od ledna 2027, navrhla vyšší platbu za státní pojištěnce od stejného data. Každý týden ztracený v kompetenčních bitvách je týden, který chybí na projednání těchto předloh. A rozpočet Kanceláře prezidenta, pouhých 503 milionů korun, ukazuje, že vláda má i finanční páku. Jenže škrtit rozpočet Hradu je průhledný manévr, který posiluje narativ o šikaně prezidenta.
Spor Zemana se Schwarzenbergem v roce 2013 byl o velvyslancích. Dnešní konflikt je o velvyslancích, stálých misích, summitu NATO, kompetenční žalobě a legislativním okleštění prezidentských pravomocí najednou. Není to jeden uzel, je to celý svazek uzlů, a rozplést ho bude trvat měsíce.
Bumerang letí zpátky
Macinka chtěl extrémní kohabitaci jako disciplinární nástroj. Chtěl prezidenta zastrašit vizí permanentního konfliktu a donutit ho k poslušnosti. Jenže zapomněl na jednu věc: kohabitace je hra pro dva. A ten druhý hráč má veto, ústavní žalobu, roli v zahraniční reprezentaci a ochotu je použít. Laciný trik s vyhrožováním se proměnil v institucionální realitu, kterou vláda neumí rychle zavřít, protože ji sama otevřela.
Říká se, že byste neměli začínat bitvu, pokud nevíte, jak ji ukončit. Babiš s Macinkou bitvu začali. Ukončit ji bude muset někdo jiný.