Co nová vláda, to zcela nová kulturní strategie. Kultuře v Česku chybí dlouhodobá vize, a Klempíř nemá ani ambici ji nabídnout

Česká kulturní politika není strategie. Je to pětiletý leták, který každá vláda přelepí vlastním logem, a ministr Klempíř nedělá ani to.

Vláda ČR

Tři státní kulturní politiky za deset let. Tři sady priorit, tři slovníky, tři sliby, že tentokrát to bude jinak. A výsledek? K srpnu 2026 je na webu ministerstva stále platná Státní kulturní politika 2026–2030+, kterou schválila předchozí vláda. Klempířův úřad v květnu letošního roku prostřednictvím mluvčí Barbory Šťastné sdělil, že žádnou novou kulturní politiku nepřipravuje. Pouze implementační dokument ke stávající. Jinými slovy: ministr kultury nemá vlastní vizi, převzatou vizi aktivně nenaplňuje a rozpočet, který by cokoli z toho umožnil, mu mezitím seškrtali o víc než miliardu korun. To není správa resortu. To je správa prázdna.

Tři strategie, žádná paměť

Za poslední dekádu se na oficiálním rozcestníku ministerstva vystřídaly tři hlavní rámce: SKP 2015–2020, SKP 2021–2025+ a SKP 2026–2030+. Každý dokument přepisoval jazyk priorit tak důkladně, jako by ten předchozí nikdy neexistoval. Strategie 2021–2025+ stavěla na šesti cílech: status umělce, rozvoj kulturních a kreativních odvětví, transformace ministerstva. Její nástupkyně přešla na tři priority: dostupnost, odolnost a práci s daty a umělou inteligencí.

Co z toho zůstalo hmatatelně? Zákon o veřejných kulturních institucích (263/2024 Sb.) jako splněný úkol z minulého cyklu. Pár dílčích posunů v podpoře profesních sdružení. Žádná nadstranická konstrukce, žádný trvalý základ, na kterém by šlo stavět bez ohledu na to, kdo zrovna sedí v Nosticově paláci.

Dokument 2021–2025+ to přitom sám přiznal černé na bílém: hovořil o „dlouhodobé absenci vize kulturní politiky“. Ironie? Jeho nástupce má tutéž diagnózu, a tutéž nemoc.

Strategie na papíře, škrty v rozpočtu

Platná SKP 2026–2030+ slibuje „maximální transparentnost, srozumitelnost a předvídatelnost dotačních řízení“. Slibuje spravedlivé odměňování. Slibuje odolnost kulturního sektoru. Programové prohlášení vlády k tomu přidává závazek výrazného zvýšení platů pracovníků v kultuře.

A pak přijde rozpočet a všechny sliby se promění v politickou fikci.

Vláda v září 2025 navrhla pro ministerstvo kultury 18,8 miliardy korun. Schválený rozpočet na rok 2026 spadl na 17,603 miliardy. Ve sněmovní rozpravě zazněl pokles kulturních aktivit o 336 milionů korun. Živé umění, nezřizovaná scéna, příspěvkové organizace: všichni se vejdou do tabulky, která říká jediné, peníze nestačí.

Na kulturní služby a podporu živého umění jde letos 1,15 miliardy, z toho na kulturní aktivity 810 milionů. Příspěvkové organizace ministerstva hospodaří s 8,57 miliardy. Záchrana památek a veřejné služby muzeí mají necelých 900 milionů. Bez stabilního rozpočtového krytí se i sebelepší strategie redukuje na brožuru, kterou si nikdo na ministerstvu neotevře podruhé.

Klempíř: správce, ne vizionář

Oto Klempíř je ministrem kultury od ledna 2026. Co je z veřejných zdrojů doložitelné o jeho ambicích? Provozní a politická agenda: správa resortu, personální řízení, paralelně běžící legislativní střet o financování veřejnoprávních médií. Strategická, nadstranická vize? Nic.

Barbora Šťastná, vedená v organigramu ministerstva jako kabinet ministra, v květnu pro Taneční aktuality potvrdila, že se žádná nová kulturní politika nechystá. Ministerstvo prý připravuje pouze implementační dokument ke stávající SKP. Jenže i ten měl být podle rámcového plánu implementace předložen vládě do 29. června 2026. Zda se tak stalo, veřejné zdroje k srpnu 2026 nepotvrzují.

Skutečná politika se tak nedělá strategií, ale rozpočtovými tabulkami, dotační praxí a tím, co ministr řeší ve sněmovně. A Klempíř řeší hlavně média: interpelace od Martina Baxy se točí kolem vládního slibu zrušit poplatky za veřejnoprávní média, nikoli kolem toho, jak naplnit kulturní strategii, kterou jeho předchůdce schválil.

Jinde to jde. Tady ne

Argument, že kulturu nelze plánovat na víc než jedno volební období, je laciný trik. V Evropě existují funkční modely. Estonsko má desetiletý plán rozvoje kultury na období 2021–2030 navázaný na celostátní strategii Estonia 2035. Švédsko opírá kulturní politiku o národní cíle přijaté přímo parlamentem, ne o resortní dokument jednoho ministra.

Nejde o to, že by český model nemohl fungovat podobně. Jde o to, že nikdo nemá vůli převést kulturu z krátkodobého vládního marketingu do trvalejšího institucionálního rámce. Implementační plán SKP 2026–2030+ to dokazuje sám o sobě: úkoly se schvalují v návaznosti na programové prohlášení vlády na daný rok. Strategie je formálně pětiletá, fakticky se ohýbá podle momentální politické a rozpočtové reality. Stačí výměna vlády, a celý dokument se stane dekorací.

Problém starší než Klempíř, ale Klempíř ho ztělesňuje

Systémově je tahle diagnóza starší než kterýkoli současný politik. Opakované střídání rámců 2015, 2021 a 2026 ukazuje, že český stát neumí, nebo nechce, dát kultuře kotvu mimo volební cyklus. Ale Klempíř nese konkrétní odpovědnost za rok 2026: převzal platnou strategii, veřejně neoznámil vlastní alternativu a spravuje resort, jehož rozpočet jde proti logice dokumentu, který má naplňovat.

Výsledek dopadá na konkrétní lidi. Na instituce závislé na projektovém financování, které nemohou plánovat dál než na rok dopředu. Na umělce, kterým strategie slibuje spravedlivé platy, zatímco rozpočet jim bere stovky milionů. Na paměťové instituce, které chrání to, co z české kultury zbývá, a dělají to za peníze, které sotva pokryjí provoz.

Ministr kultury bez kulturní vize není paradox. V českém systému je to tradice.