Další pomsta prezidentovi: Vláda mu sebrala důležitou pravomoc. Mstí se za něco, co si sama spackala
Česká vládní koalice schválila škrt dvou znaků v zákoně, kterým prezidentovi odebírá vliv na obsazování klíčových diplomatických postů u NATO, EU či OSN.
Obsah článku
Když se politici mstí, obvykle to zabalí do řeči o principech. Tentokrát to zabalili do dvou škrtnutých znaků v zákoně o zahraniční službě. Sněmovna 1. července odhlasovala změnu, která Petru Pavlovi bere pravomoc pověřovat a odvolávat vedoucí stálých misí u mezinárodních organizací. Formálně jde o chirurgický zásah do jednoho odstavce. Politicky jde o další dějství války, kterou si vládní většina s Hradem vede od začátku roku a kterou sama pomohla rozpoutat svým nezvládnutým pokusem prosadit Filipa Turka do vlády.
Dva znaky, obrovský dopad
Celá operace spočívá ve škrtu slov „a 6″ v zákoně o zahraniční službě. Zní to jako poznámka pod čarou. Jenže paragraf 6 definuje stálé mise, tedy úřady, které zastupují Česko v mezinárodních organizacích, vedou tam jednání a hájí české zájmy. Mise při NATO. Mise při EU. Mise při OSN. To nejsou dekorativní pozice pro vysloužilé diplomaty. Jsou to místa, kde se rozhoduje.
Po změně zůstane prezidentovi pravomoc jen u velvyslanectví vůči jednotlivým státům. Všechno ostatní přejde pod ministra zahraničí. Jinými slovy: hlava státu, která má podle ústavy zastupovat Česko navenek, ztratí vliv na to, kdo ji v klíčových mezinárodních organizacích zastupuje. To není technická úprava. To je politická amputace.
Princip, nebo odplata?
Libor Vondráček, autor návrhu, tvrdí, že jde o princip. V rozhovoru v ČT mluvil o tom, že prezident si „široce vykládá své pravomoci“, a odkazoval na zahraniční úpravy v jiných parlamentních demokraciích. Konkrétní seznam států ovšem veřejně nepředložil. A sám v médiích připustil, že bez kauzy Turek by návrh pravděpodobně nevznikl.
Tedy před tím, než Pavel 7. ledna odmítl jmenovat Filipa Turka ministrem životního prostředí. Vondráček tím přiznal to, co celá koalice pečlivě maskuje za legislativní jazyk: bez kauzy Turek by tento návrh neexistoval. Nebo by přinejmenším neexistoval teď.
A tady je jádro absurdity. Vláda sama navrhla Turka. Vláda sama věděla, že jde o kontroverzní nominaci. Když ji prezident odmítl a opřel to o vlastní ústavní výklad, koalice se rozhodla neřešit kvalitu svých návrhů, ale šířku prezidentových pravomocí. Místo aby uklidila vlastní dům, začala bourat ten sousední.
Válka, která eskaluje
Kauza Turek nebyla konec. Byla začátek. V červnu přišel spor o to, kdo bude zastupovat Česko na summitu NATO. Pavel podal 23. června kompetenční žalobu. O osm dní později Sněmovna schválila omezení jeho diplomatických pravomocí. Náhoda? Kdo tomu věří.
Nemusíte být politolog, abyste viděli vzorec. Leden: odmítnutí Turka a první bliknutí poplašného světla. Březen: z kuloárů začínají prosakovat signály o „obřezání“ pravomocí. Červen: Pavel podá žalobu. Červenec: Sněmovna zvedne ruku. Každý krok Hradu vyvolal protiúder koalice. Každý protiúder vyvolal další eskalaci. Spirála, ve které nikdo nehledá řešení, protože obě strany hledají vítězství — a každé kolo je o něco ostřejší.
Ústava jako bojiště
Ústavní právník Jan Kysela označil změnu za protiústavní. Ústava v článku 63 mluví o tom, že prezident „pověřuje a odvolává vedoucí zastupitelských misí“ bez rozlišení, jestli jde o mise u států, nebo u mezinárodních organizací. Koalice tvrdí, že zákon může tuto obecnou pravomoc zúžit. Hrad tvrdí, že nemůže. Kdo má pravdu, rozhodne soud.
A podle nás se tam dostane. Pavel má právo zákon vetovat. Hrad po hlasování oznámil, že prezident „zváží další kroky“. Kompetenční žalobu už jednou podal a nic nenasvědčuje tomu, že by se tentokrát zastavil. Koalice si nevyřešila problém. Vytvořila další. Místo jednoho ústavního sporu jich teď poběží nejméně dva paralelně.
Kdo vlastně prohrává
Největší problém tohoto střetu není právní. Je politický. Vládní většina se rozhodla řešit symptom místo příčiny. Příčinou je nefunkční komunikace mezi Hradem a Strakovkou, neschopnost dohodnout se na pravidlech hry ještě předtím, než se začne hrát. Symptomem je, že prezident využívá každý prostor, který mu ústava dává. A koalice na to reaguje jediným způsobem, který zná: ten prostor mu zmenšit.
Jenže zmenšování prezidentských pravomocí obyčejným zákonem je hra s ohněm. Dnes to vyhovuje koalici, která má ve Sněmovně většinu. Zítra může ve Sněmovně sedět jiná většina a jiný prezident. Precedent zůstane. A s ním i poselství, že v české politice se ústavní architektura přestavuje podle toho, kdo komu zrovna potřebuje znepříjemnit život.
Předloha teď míří do Senátu. Ať dopadne jakkoli, škoda už je způsobena. Ne na papíře. Na důvěře mezi dvěma pilíři státu, které by měly spolupracovat, a místo toho si navzájem přeměřují pravomoci milimetrovým pravítkem.