Další přešlap ministra Klempíře: Proti jeho nové strategii se vzepřely desítky institucí, to už se nelíbí ani Babišovi
Oto Klempíř je v čele resortu kultury půl roku a za tu dobu dokázal něco pozoruhodného: sjednotil proti sobě prakticky celou kulturní obec.
Obsah článku
Existuje zvláštní druh politického talentu, který spočívá v tom, že člověk zdědí funkční dokument plný správných slov (svoboda uměleckého projevu, předvídatelné financování, participativní dialog) a pak systematicky dělá pravý opak. Ministr Klempíř tento talent ovládá bravurně. Státní kulturní politika 2026–2030+, kterou vláda schválila 8. října 2025 ještě za Martina Baxy, slibuje reformu grantů, víceleté plánování a průběžné konzultace se sektorem. Klempíř nastoupil do úřadu 15. prosince 2025 a od té chvíle se chová, jako by ten dokument nikdy nečetl.
Strategie na papíře, chaos v praxi
Podívejme se, co vládou schválená kulturní politika skutečně říká. Zaručit svobodu uměleckého projevu. Vybudovat předvídatelný systém podpory. Reformovat granty tak, aby hodnocení bylo transparentní a založené na odbornosti. Průběžně aktualizovat strategické materiály v dialogu s profesními organizacemi a kraji. Dokument vznikal v pěti diskusních panelech za účasti desítek odborných subjektů, od profesních asociací přes krajské samosprávy až po nově zřízený Národní institut pro kulturu. Participace jako princip, ne jako fráze.
A pak přišel Klempíř. Ne s vlastní verzí dokumentu (tu se v oficiálních zdrojích nepodařilo dohledat), ale s praxí, která každý z těchto principů popírá. Škrty oznámené na konci února 2026 zasáhly kulturní scénu bez varování. Zásah do dotačního řízení galerie Světova 1 navzdory kladnému hodnocení odborné komise označili signatáři otevřeného prohlášení za bezprecedentní od zavedení grantového systému. Veřejné výroky o tom, co má a nemá být podporováno, vyvolaly reakci vedení Činohry Národního divadla i Akademie výtvarných umění. To není ojedinělý přešlap. To je metoda.
Kulturní obec mluví jedním hlasem, a ministr neslyší
Když se v dubnu 2026 sešly více než dvě desítky profesních organizací (Asociace hudebních artistů, Asociace spisovatelů, Herecká asociace, Kulturní a kreativní federace, Spolek Skutek, Vize tance a další) a vydaly společné stanovisko po sérii jednání s ministrem, nešlo o hysterii hrstky nespokojených umělců. Šlo o koordinovaný odpor lidí, kteří se živí kulturou a kteří vidí, jak se pod jejich nohama rozpadá systém, na jehož budování se sami podíleli.
Paralelně přišlo prohlášení kulturní obce k ohrožení dotačního systému. Činohra Národního divadla reagovala na ministrova slova z 31. března 2026 s neskrývanou ostrostí. AVU vydala vlastní stanovisko ke stavu kultury a tlaku na instituce. Respekt celou situaci popsal jako „Klempířovu bouračku“. Výčet by mohl pokračovat, ale pointu už každý chápe: ministr kultury se dostal do otevřeného konfliktu s těmi, jejichž kulturu má chránit.
Paradox, který by měl bolet i premiéra
Tady je jádro absurdity. Klempíř nepodkopává nějaký opoziční dokument. Podkopává strategii vlastní vlády. Dokument, který jeho předchůdce Baxa představil jako „klíč k odolné a stabilní společnosti“. Dokument, jehož implementační plán počítá s pravidelnými konzultacemi a participativní aktualizací. Ministr, který ignoruje vládou schválené principy odbornosti a předvídatelnosti, není rebel. Je to úředník, který nezvládá vlastní agendu.
A Andrej Babiš to začíná vnímat, byť zatím selektivně. Když Klempíř předložil návrh zákona o veřejnoprávních médiích, premiér ho 30. května 2026 smetl ze stolu. Důvod? Zhruba čtyři sta připomínek. Čtyři sta. To není legislativní proces, to je politická fikce vydávaná za návrh zákona. Pokud premiér dokáže zastavit jeden nekvalitní materiál, nabízí se řečnická otázka: proč toleruje systémovou destrukci celého resortu?
Vzorec, ne náhoda
Bylo by pohodlné vidět v Klempířových kauzách sérii nešťastných náhod. Jenže chronologie mluví jinak. Únor 2026: nečekané rozpočtové škrty. Březen: výroky o hranicích podpory umění. Duben: zásah do dotačního řízení přes hlavu odborné komise, koordinovaný odpor profesních organizací. Květen: premiérem odmítnutý mediální zákon. Každý měsíc nový konflikt, každý měsíc stejný scénář: ministr jedná, odborná veřejnost protestuje, ministr neposlouchá.
Průhledný manévr spočívá v tom, že Klempíř formálně neruší žádný dokument. Nemusí. Stačí ignorovat jeho principy v každodenním rozhodování. Stačí obsadit pozice, přerozdělit peníze, veřejně zpochybnit legitimitu témat, která se mu nelíbí. Strategie zůstane na webu ministerstva jako pěkné PDF. Realita se odehrává jinde.
Babiš má na stole jasnou volbu: buď nechá Klempíře pokračovat v rozkladu resortu, který jeho vlastní vláda chtěla stabilizovat, nebo zasáhne stejně razantně jako u mediálního zákona. Zatím zvolil ticho. A ticho v politice není neutralita, je to souhlas.