Další vroubek ministra Zůny: Babiš se vzteká, že nedostal klíčovou informaci o obraně. Chystá si půdu pro ministrův vyhazov?
Andrej Babiš nesbírá vroubky proti svému ministrovi obrany, staví si z nich zeď, za kterou Jaromíru Zůnovi nezbude ani metr vlastního hřiště.
Obsah článku
Kdo sleduje českou obrannou politiku posledních měsíců, nemůže se tvářit překvapeně. Premiér, který veřejně zadává ministrovi obrany domácí úkoly, přesouvá mu agendu pod nosem na jiný resort, instaluje vlastního zmocněnce pro NATO a přetlačí ho při výběru šéfa armády, nedělá nic z toho náhodou. Dělá to systematicky. A kauza kolem nové antibalistické koalice FREYJA, u jejíhož zakládacího stolu 13. července v Paříži Česko chybělo, je jen poslední, a možná nejviditelnější, epizoda téhož scénáře.
Ministr bez ministerstva
Říkejme věcem pravým jménem: Zůna je ministr obrany, kterému premiér metodicky odřezává důvody, proč tím ministrem vůbec je. Časová osa mluví jasně. V dubnu Babiš po schůzce s generálním tajemníkem NATO Markem Ruttem veřejně, a demonstrativně, uložil Zůnovi dodat novou strategii armády. Ne jako koaliční dohodu za zavřenými dveřmi, ale jako veřejný pokyn nadřízeného podřízenému. O čtyři dny později vláda přesunula agendu průmyslové spolupráce z ministerstva obrany na ministerstvo průmyslu. V květnu přibyl vládní zmocněnec Jakub Landovský, pověřený koordinací aliančních závazků, tedy přesně tím, co by logicky mělo spadat pod resort obrany. A ve stejném měsíci Babiš přetlačil Zůnu ve sporu o nového náčelníka Generálního štábu tak tvrdě, že ministr podle zjištění Seznam Zpráv hovořil o rezignaci.
To není série náhod. To je demolice resortní autonomie prováděná po kouscích, aby žádný jednotlivý krok nevypadal jako převrat.
Paříž jako kulminace
A pak přišel 13. červenec a Paříž. Deset států včetně Francie, Ukrajiny a Británie podepsalo zakládací deklaraci integrované antibalistické koalice postavené kolem projektu FREYJA. Česko mezi nimi nebylo. Babiš veřejně prohlásil, že se o celé iniciativě dozvěděl až v den oznámení. Ať už je to pravda doslova, nebo politická hyperbola, efekt je tentýž: premiér předvedl, že jeho vlastní ministerstvo obrany ho nechalo napospas překvapení v klíčové bezpečnostní otázce.
Jenže (a tady začíná ta zajímavější vrstva) Babišova reakce nebyla reakcí muže, který zuří z bezmoci. Byla to reakce stratéga, který dostává přesně tu munici, jakou potřebuje. Místo aby řešil, proč Česko u stolu chybělo, okamžitě přišel s vlastním konceptem „Europatriot“, evropským obranným projektem po vzoru Airbusu, ovšem bez Británie. Zmocněnec Landovský to v rozhovoru pro Český rozhlas rámoval jako „ekonomickou realitu“. Analytik Lukáš Visingr to na Seznam Zprávách označil za dobrý vtip. Pravda bude někde mezi, ale podstatné je něco jiného: premiér nepožadoval vysvětlení od ministerstva obrany, premiér přeskočil ministerstvo obrany a nabídl vlastní vizi.
Řečnická otázka: k čemu potřebujete ministra obrany, když premiér dělá obrannou politiku sám?
Vyhazov, nebo pomalé dušení?
Spekulace o Zůnově konci ve funkci jsou lákavé, ale podle nás předčasné. Přímý důkaz pro připravované odvolání neexistuje. Co existuje, je vzorec: Babiš ministra neodstřelí, Babiš ministra oslabí, nechá ho veřejně selhat a pak ukáže, že to zvládne lépe sám. Je to účinnější než vyhazov, protože to nevyvolává koaliční krizi s SPD, a Zůnův post je na Okamurově nominaci přímo navázaný. Vzpomeňme, že při sporu o náčelníka Generálního štábu to byl právě Okamura, kdo veřejně vysvětloval Zůnův postoj. Odvolání ministra by nebylo technickou výměnou, ale testem soudržnosti celé vlády.
Babiš to ví. Proto volí pomalé dušení.
Dveře do koalice zůstávají otevřené, ale kdo jimi projde?
Jedna věc zasluhuje férovou zmínku: Česko není definitivně mimo hru. Zakládací deklarace výslovně říká, že koalice je otevřená dalším zemím sdílejícím její principy. Babiš podle Úřadu vlády řešil s Macronem možné české zapojení. Analytik Vlastislav Bříza v rozhovoru pro iROZHLAS potvrdil, že dveře nejsou zavřené. A Česko je nadále aktivní v rámci starší iniciativy ESSI, kde dokonce vede pracovní skupinu k pasivním senzorům.
Jenže právě tady se ukazuje jádro problému. Nejde o to, jestli Česko může vstoupit do antibalistické koalice. Jde o to, kdo za Česko rozhodne, a přes koho ta informace vůbec poteče. Pokud ministerstvo obrany funguje jako fasáda a skutečné řízení běží přes premiérův kabinet a jeho zmocněnce, pak je formální otevřenost koalice irelevantní. Rozhodující je, kdo v Praze zvedne telefon.
Obrana jako mocenská centrála
Celý příběh kolem FREYJA není příběhem o jedné zmeškané depeši. Je to příběh o tom, jak si premiér přetváří obrannou politiku ve vlastní mocenský nástroj. Zůna v tomto aranžmá neplní roli ministra, plní roli pojistky, která drží koalici pohromadě a zároveň slouží jako obětní beránek, kdykoli se něco nepovede. Elysejský palác avizuje další ministerské setkání k rozšiřování formátu v září. Do té doby bude zajímavé sledovat jedinou věc: jestli na něj pojede Zůna, Landovský, nebo Babiš osobně.
Sázeli bychom na třetí variantu.