Dehonestující kampaň „Antipavel“ je i pod Babišovu úroveň. Přiznat prohru ale nedokáže
Česká vláda nevede s prezidentem spor. Vede proti němu válku, ve které se současně stylizuje do role oběti.
Obsah článku
Komentátoři napříč spektrem, od Martina Schmarcze po Martina Fendrycha, začali pro sérii koordinovaných výroků a kroků premiéra, jeho koalice a jejich mediálního okolí používat výraz „Antipavel“. Není to oficiální název žádné kampaně. Žádný štáb, žádné logo, žádný rozpočet. A přesto ten výraz sedí přesněji než cokoli, co nabízí politologický slovník, protože pojmenovává něco, co se v českém veřejném prostoru děje poprvé: vládnoucí koalice systematicky dehonestuje úřadujícího prezidenta a zároveň tvrdí, že agresor je on.
Obrácení rolí jako metoda
Klíčový manévr celé operace nespočívá v tom, co vláda říká. Spočívá v tom, co dělá, a jak to pak převypráví. Vláda 22. června 2026 prezidenta vyřadila z delegace na summit NATO v Ankaře. Ne Pavel odmítl jet. Ne Pavel sabotoval jednání. Vláda ho prostě škrtla. A pak Andrej Babiš před kamerami prohlásil, že nechce být „součástí jeho kampaně“.
Čtěte tu větu ještě jednou. Premiér, který hlavě státu odepřel účast na summitu Severoatlantické aliance, tvrdí, že obětí je on sám. Že to prezident vede kampaň. Že to prezident eskaluje.
Ústavní soud 24. června 2026 odpověděl předběžným opatřením: nařídil zachovat dosavadní dlouhodobou praxi účasti prezidenta na summitech NATO. Jinými slovy, vláda prohrála. Rychle, jednoznačně a veřejně. Jenže přiznat porážku by znamenalo přiznat, že celý narativ o Pavlovi-agresorovi stojí na vodě. A to Babiš nedokáže.
Dvě prohry, žádné přiznání
Babišův problém s Petrem Pavlem je starší než ankarský spor. Sahá do ledna 2023, kdy ho Pavel porazil v přímé volbě poměrem 58 ku 42 procentům. Není to těsný výsledek. Není to „sporná volba“. Je to jasná porážka, kterou Babiš nikdy skutečně přijal, a místo toho z ní udělal motor permanentní antikampaně.
Druhá prohra přišla letos v červnu. Vláda se pokusila přepsat pravidla soužití s Hradem: odmítla konzultační schůzky, vyřadila prezidenta z delegace a koaliční hlasy ho veřejně líčily jako člověka, „kterého nikdo nebere vážně“. Ústavní soud je zastavil. Konečné rozhodnutí teprve přijde, ale směr je zřejmý; soud dal najevo, že dosavadní praxi nelze jednostranně zrušit.
Co z toho plyne? Babiš prohrál volby a prohrál první velký institucionální střet. Přesto pokračuje ve stejné rétorice. Buď věří, že opakováním se lež stane pravdou, nebo nemá jinou strategii.
Proč útočit bez vlastního kandidáta
Řečnická otázka, která se nabízí: proč koalice tak zuřivě ničí prezidenta, když nemá nikoho, kdo by ho nahradil? Odpověď je cynicky racionální. Nemusíte mít kandidáta, abyste mohli ničit soupeře. Stačí z Pavla udělat „problém“, a teprve potom, až bude dostatečně poškozen, ukázat „řešení“.
Průzkum STEM/MARK z jara 2026 přitom ukazuje, že Pavel zůstává nejsilnějším známým jménem pro prezidentskou volbu 2028. Data CVVM z března a dubna 2026 mu přisuzují šedesátiprocentní důvěru veřejnosti; vláda se pohybuje kolem pětadvaceti procent. Antipavel tedy zatím nefunguje jako celospolečenský projekt. Funguje jako mobilizační nástroj pro koaliční jádro, které potřebuje společného nepřítele.
A právě tady je ta hranice, kterou Babiš překročil. Negativní kampaň proti politickému soupeři je legitimní. Tvrdá. Ošklivá. Ale legitimní. Jenže Pavel není opoziční lídr. Je úřadující prezident republiky zvolený přímou volbou. Útok na něj není útok na stranu, je to útok na instituci. A když se k rétorice přidají reálné kroky, jako je vyřazení z delegace NATO nebo odmítnutí jakýchkoli konzultací, přestáváme mluvit o politickém marketingu a začínáme mluvit o pokusu přepsat ústavní zvyklosti.
Techniky, které známe odjinud
Není nutné sahat po slově „ruská propaganda“, aby člověk rozpoznal, co se děje. Stačí otevřít materiály Rady EU o dezinformacích a demokratické odolnosti nebo přístup NATO k informačním hrozbám. Obě instituce popisují stejné techniky: obrácení rolí agresor/oběť, diskreditace důvěryhodných institucí, přerámování kontextu, koordinované zesilování jednoho narativu.
Česká vláda samozřejmě není Kreml. Česko má pluralitní média, fungující soudy a otevřenou politickou soutěž. Ale podobnost technik je nápadná, a měla by znepokojovat i ty, kteří Pavla nemají rádi. Protože dnes je terčem prezident. Zítra to může být Ústavní soud, který se „plete do politiky“. Pozítří veřejnoprávní média, která „straní opozici“. Tenhle scénář není spekulace. Schmarcz výslovně upozorňuje, že ani Babišovy kabinety v letech 2017–2021 nešly po nezávislosti institucí a prozápadním ukotvení tak jako současná vláda.
Co je skutečně v sázce
Spor o summit NATO v Ankaře vypadá jako diplomatická šarvátka. Ve skutečnosti je testem něčeho mnohem zásadnějšího: zda vláda smí jednostranně měnit pravidla soužití s prezidentem a zda může hlavu státu veřejně degradovat na nepřítele, aniž za to zaplatí politickou cenu.
Pavel zatím reagoval způsobem, který si zaslouží uznání bez ohledu na politické preference. Nabízel dialog, navrhoval obnovení konzultačních schůzek, a teprve když byl zablokován, sáhl po kompetenční žalobě, tedy po ústavní proceduře, ne po protiútoku. Jak připomíná ústavní právník Ondřej Preuss, celý systém stojí na kooperaci a hledání kompromisů mezi ústavními aktéry. Když jedna strana odmítne hrát, musí nastoupit soud.
A soud nastoupil. Vláda prohrála. Babiš to nepřiznal.
Příběh kampaně Antipavel není příběhem o jednom prezidentovi a jednom premiérovi. Je to příběh o tom, zda v Česku ještě platí, že instituce jsou víc než jejich dočasní držitelé, nebo zda si ten, kdo vyhraje volby, smí přivlastnit i pravidla hry.