Doba smíru je pryč, Babiš odhodil zábrany a útočí na prezidenta. Co si od nové strategie slibuje?
Andrej Babiš nepotřebuje Petra Pavla porazit. Stačí mu z něj udělat trvalý terč, na kterém udrží pohromadě vlastní koalici.
Obsah článku
Průhledný manévr to je, a přesto může fungovat. Ještě v dubnu premiér tvrdil, že prezidenta „vůbec nekomentuje“, že nechce přes média vykládat ústavu. O necelé tři měsíce později už Pavlovi veřejně připisuje svévolný výklad ústavy, kampaň za znovuzvolení a de facto ho líčí jako politického protivníka, ne jako hlavu státu. Ten obrat není výbuch temperamentu. Je to kalkulace, a dost čitelná.
Příměří, které nikdy nebylo mírem
Bylo by naivní věřit, že mezi Hradem a Strakovkou panovalo cokoli blízkého shodě. Už v lednu Pavel odmítl jmenovat Filipa Turka ministrem, v témže měsíci veřejně mluvil o vydírání ze strany Macinky. Schůzky probíhaly, komunikační kanál existoval, ale pod povrchem se hromadil materiál na budoucí explozi. To, čemu se říkalo „smír“, bylo ve skutečnosti jen taktická zdrženlivost obou stran, dočasná dohoda neříkat nahlas to, co si obě strany myslí. Babiš tuto dohodu dodržoval, dokud mu to vyhovovalo. Přestal ve chvíli, kdy mu začala víc vyhovovat válka.
Klíčové je, proč právě teď. Vláda 22. června Pavla vyřadila z delegace na summit NATO, prezident podal kompetenční žalobu, Ústavní soud předběžným opatřením nařídil jeho účast. Babiš prohrál procesní kolo a reagoval tak, jak reaguje vždycky, když prohraje na institucionálním hřišti: přenesl boj na hřiště mediální, kde se cítí silnější.
Laciný trik, nebo promyšlená strategie?
Řekněme si upřímně: obvinit prezidenta, že „si vykládá ústavu, jak chce“, je politická fikce hodná předvolebního mítinku, ne premiérského úřadu. Pavel jednal přesně v mezích, které mu potvrdil Ústavní soud. Ale Babišovi nejde o právní pravdu. Jde mu o to, aby jeho voliči viděli prezidenta jako soupeře, ne jako nadstranickou autoritu.
A tady ta kalkulace dává smysl. Průzkum Medianu z dubna ukázal, že 59 % voličů ANO chtělo v čele delegace na summit Babiše. Data STEM z ledna potvrzují, že důvěra v obě figury je silně vázaná na stranickou preferenci. Babiš neloví ve středu. Zabetonovává vlastní tábor. A k tomu potřebuje nepřítele, kterého jeho voliči už nemají rádi.
Podle nás je to nejčitelnější mobilizační strategie, jakou Babiš od voleb předvedl. Koalice ANO, SPD a Motoristů potřebuje společný příběh. Společného programového jmenovatele hledá těžko. Společného protivníka na Hradě má zadarmo.
Pavel jako nechtěný kandidát na rok 2028
Nejzajímavější vrstva celého manévru míří daleko za Ankaru. STEM/MARK v květnu zjistil, že v úvahách o prezidentské volbě 2028 spontánně dominuje Pavel, s odstupem Babiš, a šest z deseti lidí vlastního kandidáta zatím nemá. Pavlova nadstranická pozice je jeho největší kapitál. A právě ten chce Babiš systematicky ukusovat.
Když premiér mluví o „Pavlově kampani za znovuzvolení“, nedělá nic jiného než předčasné rámování. Nutí veřejnost dívat se na prezidenta optikou budoucí volby, ne optikou úřadu. Každý Pavlův veřejný výstup se pak dá číst jako kampaň. Každé bilaterální jednání na summitu jako snaha o vlastní PR. Je to rétorika, která se nedá vyvrátit, protože nestojí na faktech. Stojí na interpretačním rámci, a ten je jako plevel: jednou zasazený, těžko se vymýtí.
Přitom právě v bezpečnostní agendě má Pavel nejsilnější hodnocení veřejnosti. STEM v únoru ukázal, že jeho zahraniční působení lidé oceňují nejvíc. Ještě v květnu vedl českou delegaci na summitu Bukurešťského formátu, kde se připravovala právě Ankara. Spor tedy není o tom, zda má Pavel bezpečnostní relevanci. Je o tom, zda mu ji Babiš chce přiznat i symbolicky.
Co z toho plyne pro českou politiku
Osm z deseti Čechů podle průzkumu Kantaru vnímá spory vlády s prezidentem jako problém. Babišovi to nevadí. Problém, který polarizuje, je pro něj užitečnější než klid, který nikoho nemobilizuje. Odmítnutí obnovit koordinační schůzky s Hradem není diplomatická roztržka. Je to nový režim vztahu premiér a prezident, a Babiš ho nastavuje záměrně.
Dá se čekat, že v příštích týdnech uslyšíme tři opakující se rámce: ústava a kompetence, Pavel jako aktér kampaně, vláda jako jediný nositel exekutivní odpovědnosti. Nejde už o Ankaru. Jde o pokus přepsat pravidla hry tak, aby prezident byl navždy jen další opoziční hráč. A pokud si někdo myslí, že je to krátkozraké, protože to poškozuje schopnost státu mluvit navenek jedním hlasem, pak má pravdu. Jenže Babiš nikdy nepočítal náklady, které platí někdo jiný.