Důchod od 65 let byl Babišův politický tahák. Dnes je to podvod na voliče, slib se rozplývá a možná zůstane navždy v šuplíku
Málokterý volební slib v novodobé české politice byl tak cynicky přesný v tom, na co cílil, a tak mlhavý v tom, jak se měl naplnit.
Obsah článku
„Vrátíme důchodový věk na 65 let.“ Pět slov, která zněla jako hotová věc. Žádná hvězdička, žádná podmínka, žádné „pokud to rozpočet dovolí“. Hnutí ANO tuhle větu vtisklo do volebního programu, zopakovalo ji v programovém prohlášení vlády a miliony lidí kolem padesátky a šedesátky si ji uložily jako osobní příslib. Jenže mezi slibem a jeho splněním se otevřela propast, do které se vejde celé volební období. A možná i to další.
Slib bez hvězdičky, vládnutí plné poznámek pod čarou
Politická fikce má svá pravidla. Nejdřív se vyrobí jednoduchý slogan, který se vejde na billboard. Pak se přidá do vládního programu, aby vypadal jako závazek. A pak se začne tiše přesouvat do budoucnosti, kde ho nikdo nespočítá. Přesně takhle vypadá příběh zastropování důchodového věku na 65 let.
Už 9. března 2026 ministr práce Juchelka na tiskové konferenci po tripartitě oznámil, že strop nepůjde do první vlny důchodových změn. Přesune se do „druhé vlny“ s předpokládanou účinností od roku 2028. O tři měsíce později Babiš v Partii na CNN Prima News prohlásil, že vláda „má ještě tři roky“ a že se věc nelíbí Evropské komisi. Z bezpodmínečné jistoty se stal neurčitý záměr obalený diplomatickým jazykem. Kdo tohle nazve čímkoli jiným než průhledným manévrem, ten buď nečte, nebo nechce vidět.
Brusel jako univerzální výmluva
Oblíbený trik české politiky: když se něco nedaří, ukáže se prstem na Brusel. Babiš tvrdí, že Evropské komisi se zastropování „kvazi nelíbí“. Jenže konkrétní veřejný dokument, ve kterém by Komise napsala „65 let ne“, se nám dohledat nepodařilo. Co se dohledat podařilo, je červnové hodnocení Komise, které konstatuje, že penzijní reformy z roku 2024 řešily dlouhodobá doporučení a že fiskální rizika přetrvávají.
To je zásadní rozdíl. Komise netlačí na konkrétní číslo důchodového věku. Tlačí na udržitelnost systému. A právě tady se odhaluje podstata problému: vláda slíbila něco, co stojí peníze, aniž by řekla, kde je vezme. Odvolávat se na Brusel je laciný trik, který má zakrýt vlastní neschopnost nebo neochotu slib naplnit. Řečnická otázka se nabízí sama: pokud je překážkou Komise, proč to ANO nevědělo před volbami? A pokud to vědělo, proč slibovalo bez podmínek?
Legislativní šuplík, ze kterého nic nevylézá
Kdo hledá důkaz, že slib žije, najde ho v plánu legislativních prací na rok 2026. Důchodová novela tam figuruje. Kdo ale hledá důkaz, že slib skutečně směřuje k naplnění, narazí na zeď. Ve výhledu na roky 2027 až 2029 je novela MPSV popsána primárně jako sjednocení dřívějšího odchodu pro rizikové profese. Univerzální zastropování na 65 let? Žádná jasná formulace, žádný pevný termín, žádný rozpočtový rámec.
Sama Alena Schillerová v televizní debatě připustila, že změna by se reálně projevila až kolem roku 2031 a týkala by se ročníků 1966 a mladších. Takže člověk narozený v roce 1966 má dnes podle platných tabulek ČSSZ důchodový věk 65 let a 1 měsíc. Ročník 1971 už 65 let a 6 měsíců. Ročník 1989 a mladší plných 67 let. Bez schválené novely platí tento režim dál. Slib visí ve vzduchu, ale zákon mluví jinak.
Ideální typ slibu, který se nedá zkontrolovat
Tady se dostáváme k tomu nejpodstatnějšímu. Zastropování důchodového věku je z hlediska politického marketingu dokonalý produkt. Dá se slíbit jednou větou. Týká se milionů lidí. Vyvolává emoce. A přitom jeho reálný dopad leží tak daleko v budoucnosti, že ho nikdo nemůže ověřit dřív, než skončí volební období.
Vláda může čtyři roky opakovat, že na slibu pracuje. Může ukazovat na tripartitu, na Komisi, na složitost legislativy. A až přijdou volby v roce 2029, může říct: „Nestihli jsme to, ale příště určitě.“ Není to ojedinělý vzorec. Jednotné inkasní místo je v plánu až na rok 2027 s účinností od 2028. Ústavní zakotvení koruny a práva na hotovost až s účinností od 2029. Jenže důchodový věk není ideový spor o měnu. Je to věc, podle které lidé plánují, kdy přestanou pracovat, kolik si musí naspořit, jak dlouho vydrží jejich zdraví.
Prodávat takový slib jako hotovou věc a pak ho rozmělňovat do vágních „druhých vln“ není politická strategie. Je to podvod na důvěru. A nejhorší na tom je, že viníka nelze pohnout k odpovědnosti jinak než u voleb, kde se mezitím objeví nový billboard s novým sloganem.
Kdo dnes plánuje odchod do penze, měl by počítat se zákonem, ne s kampaní. Politický slib bez novely je jen vítr.