Grolich chce KDU-ČSL modernizovat. Dokud ale ve straně zůstanou puritánští konzervativci, nic se nezmění
Jan Grolich vyhrál sjezd drtivě, 233 hlasů z 266, a přesto řídí stranu, která má v průzkumech 3,5 procenta a reálnou šanci na sebezničení.
Obsah článku
Tlustá černá čára, kterou nový předseda KDU-ČSL tak rád kreslí za minulostí, je zatím namalovaná fixou na papíře. Grolich na dubnovém sjezdu odpálil rétorický ohňostroj: konec moralizování, konec kecání lidem do života, konec průměrnosti, konec nízkých ambicí. Zní to skvěle. Jenže strana, kterou přebírá, není prázdná budova čekající na nového architekta. Je to dům plný nájemníků, z nichž někteří odmítají nejen přestavbu, ale i výměnu žárovky v chodbě. A právě tady Grolichův projekt naráží na zeď, kterou žádný sjezdový mandát sám o sobě neprorazí.
Modernizace jako podmínka přežití, ne jako módní doplněk
Když politik mluví o modernizaci, obvykle tím myslí nové logo a mladší tváře na plakátech. Grolich, budiž mu přiznáno, jde dál. Už v lednu 2026, při oznámení kandidatury, pojmenoval tři pilíře: efektivnější vnitřní fungování, získání ekonomické kompetence včetně ambice vychovat budoucího ministra financí a zásadní proměnu opoziční práce. Na sjezdu 25. dubna to rozvedl do programového projevu, kde explicitně odmítl nekonečné schůzování, absenci strategie a marketingovou amatéřinu.
Důležitý je kontext, ve kterém to říká. KDU-ČSL je v opozici, ve Sněmovně drží šestnáct poslaneckých křesel a červnový model agentury MEDIAN ji měří na 3,5 procenta. Pod pětiprocentní hranicí. Samostatně nevolitelná. Grolichova modernizace tedy není luxus vizionáře, který si může dovolit experimentovat. Je to záchranná operace na otevřeném srdci pacienta, který už jednou, v roce 2010, klinicky zemřel a vrátil se jen díky Bělobrádkovu restartu. Jenže Bělobrádek měl výhodu: strana po pádu ze Sněmovny byla tak zdecimovaná, že odpor vůči změně prakticky neexistoval. Grolich takový komfort nemá.
Puritáni neprohráli, jen ztichli
A tady přichází jádro problému, které žádný sjezdový potlesk nevyřeší. Konzervativní křídlo KDU-ČSL na sjezdu 2026 nekandidovalo, nepředložilo protinávrh, nepodalo boj. Vypadá to jako kapitulace. Není. Je to taktický ústup.
Jména jsou známá: Jiří Čunek, Šimon Heller, Jan Wolf, Romana Bělohlávková. Jejich témata taky: rodina výhradně jako muž, žena a děti; ochrana života od početí do závěru; odpor k čemukoli, co zavání ústupkem LGBT agendě. Jak v červnu 2026 podrobně zmapoval iROZHLAS, tito lidé nikam neodešli. Wolf nevylučoval kandidaturu mimo lidovce, Čunek veřejně varoval před „vržením strany úplně jinam“ a konzervativní kritika zůstává hlasitá v senátorských kancelářích i na krajských schůzích.
Grolich po sjezdu prohlásil, že „žádná křídla“ už nejsou a že jde o jeden tým. Politická fikce. Křídla nezmizí tím, že je předseda přestane pojmenovávat. Zmizí teprve tehdy, když jejich nositelé buď přijmou nový směr, nebo odejdou. Ani jedno se zatím nestalo.
Hodnoty jako řešení, nebo jako klacek?
Skutečný spor uvnitř KDU-ČSL totiž není o tom, zda mít hodnoty. To je průhledný manévr, kterým tradicionalisté rámují každou debatu: kdo chce modernizaci, ten prý zrazuje křesťanské kořeny. Laciný trik. Grolich hodnoty neopouští, přeformátovává je. Místo mravnostních kázání mluví o skupině lidí mezi pětadvaceti a pětačtyřiceti, kteří pracují, zakládají rodiny, pečují o stárnoucí rodiče a mají pocit, že na ně politika během každé krize jen naložila další břemeno. To není liberalizace. To je překlad hodnot do jazyka, kterému rozumí někdo jiný než farní rada.
Otázka zní: nechají ho? Evropská zkušenost nabízí dvě cesty. Německá CDU po Merkelové zvolila řízený návrat ke konzervativnějšímu profilu; v novém základním programu z roku 2024 posílila důraz na bezpečnost, kulturu a křesťanské odkazy, čímž konzervativce integrovala zpět. Nizozemské CDA naopak vsadilo na depolarizaci a středovou pozici mimo jednoduchou osu levice a pravice. Grolich se zjevně blíží nizozemskému modelu. Problém je, že české konzervativní křídlo nechce ani integraci, ani depolarizaci. Chce návrat do kulturních válek, protože tam se cítí doma.
Rebrand bez obsahu je jen nový kabát na starém kostlivci
Grolich spojil svůj nástup s vizuálním restartem a značkou „Noví lidovci“. Chytrý marketingový tah, odstřihnout se od zašlého obrazu strany dřív, než dorazí výsledky. Jenže právě tady číhá past, kterou dobře ilustruje rakouská ÖVP: Sebastian Kurz přejmenoval stranu na „Neue Volkspartei“, vyhrál volby, ale když se značka vyprázdnila, zůstal jen obal bez obsahu a strana se propadla do krize.
Grolichovi chybí veřejně dohledatelný detailní harmonogram. Má směr, má tým, má rétoriku. Nemá ale, nebo alespoň dosud nepředstavil, měřitelné milníky, podle kterých by šlo za rok posoudit, jestli „Noví lidovci“ jsou skutečná proměna, nebo jen nová grafika na starém webu. A právě do tohoto vakua se konzervativní křídlo může kdykoli vrátit s argumentem, že modernizace selhala a je čas vrátit se k osvědčeným receptům.
Test, který Grolicha teprve čeká
Síla Grolichova mandátu je nesporná: 233 hlasů, žádný protikandidát, poslanecký klub údajně naladěný na jeho stranu. Slabina je jinde. Starší senátorské a regionální figury nikam nezmizely, jen momentálně nemají většinu. A v politice platí, že menšina, která ovládá symboliku a umí vyvolat kulturní paniku, dokáže zablokovat většinu, která se teprve učí mluvit novým jazykem.
Dokud Grolich neprosadí, že KDU-ČSL nebude znovu otevírat kulturní války (ne jako sjezdové usnesení, ale jako reálnou personální a komunikační disciplínu), zůstane jeho tlustá černá čára jen gestem. Strana s třemi a půl procenty si nemůže dovolit být zároveň moderní ekonomickou alternativou i mravnostní policií. Jedno z toho musí jít. A zatím není jasné, jestli Grolich má sílu, nebo vůli, to druhé skutečně odstřihnout.