Havlíček na Hrad? Babiš jeho prezidentské šance pohřbil dřív, než stihl cokoli říct
Andrej Babiš v podcastu odpověděl za Havlíčka na otázku, kterou mu nikdo nepoložil, a tím řekl o fungování ANO víc než tisíc stanov.
Obsah článku
Existuje zvláštní druh politické vraždy, která nevyžaduje nůž ani hlasování. Stačí, když šéf strany v odlehčené talk show mávne rukou nad prezidentskými ambicemi svého prvního místopředsedy dřív, než dotyčný stihne otevřít ústa. Přesně to Babiš předvedl v nejnovější epizodě podcastu Sorry jako. Neřekl „Havlíček nebude kandidovat“, řekl něco horšího. Řekl, že o tom ani nemá smysl mluvit, protože prezident je v parlamentním systému vlastně jen ceremoniální figurka. Jedním tahem tak disciplinoval vlastní druhé patro, zlehčil úřad hlavy státu a vyslal vzkaz Petru Pavlovi. Tři mouchy jednou ranou. Karel Havlíček u toho seděl jako rekvizita.
Předseda mluví, místopředseda přikyvuje
V ANO neexistuje prostor pro spontánní ambici. To není výtka, to je popis systému, který si hnutí samo zvolilo a kodifikovalo. Stanovy ANO říkají jasně: předsednictvo rozhoduje o záležitostech celostátního významu, předseda jedná jménem hnutí samostatně. Celostátní kandidatury do klíčových voleb schvaluje vedení, ne jednotlivec s osobní touhou. Prezidentská volba sice není ve stanovách vypsána zvlášť, ale logika je průhledná: kdo chce na Hrad pod vlajkou ANO, potřebuje souhlas jednoho muže.
Havlíček to ví. A co víc, veřejně to přijímá. „Dokud bude Andrej Babiš chtít být v té pozici, ve které je, tak bude mít moji absolutní podporu,“ řekl v profilovém rozhovoru pro iROZHLAS. „Respektuji hierarchii.“ A: „V životě bych mu neházel klacky pod nohy.“ To nejsou slova partnera v debatě. To jsou slova podřízeného, který svou podřízenost považuje za ctnost. Na lednovém sněmu 2026 obhájil pozici prvního místopředsedy s 99 % hlasů, což zní impozantně, dokud si člověk neuvědomí, že v ANO je 99 % synonymem pro „šéf souhlasí“.
Ceremoniální prezident, nebo účelová fikce?
Babišovo tvrzení, že prezidentský úřad je v podstatě ceremoniální, je politická fikce hodná zvláštního rozboru. Nikoli proto, že by šlo o originální myšlenku (podobně argumentuje kdekdo, komu zrovna Hrad překáží), ale proto, že ji pronáší člověk, který v roce 2023 sám o Hrad usiloval a v lednu 2026 na Novinkách mluvil o potřebě vlastního koaličního kandidáta, který má „společnost spojovat“. Funkce, o niž se ucházel a pro niž chce vybírat nástupce, najednou nestojí za řeč?
Ústava přitom říká něco docela jiného. Článek 54 definuje prezidenta jako hlavu státu. Článek 63 mu svěřuje zastupování státu navenek, jmenování vlády, ústavních soudců, členů bankovní rady ČNB. Článek 64 mu dává právo účastnit se schůzí vlády. Pražský hrad v reakci na spor o Ankaru výslovně zdůraznil, že zastupování státu navenek je prezidentova ústavní pravomoc, ne laskavost premiéra. Babišovo „jen ceremoniální“ tedy není neutrální popis ústavního systému. Je to průhledný manévr: zmenšit protivníka tím, že zmenšíte jeho úřad.
Podcast jako politická zbraň
Proč zrovna podcast? Proč ne tisková konference, rozhovor pro ČT, prohlášení na webu? Protože Sorry jako je geniální alibi. Formát bez nacvičeného scénáře, odlehčená talk show, kde se řeší trenýrky i vztah s Betynou, a mezi tím propadne věta, která uzavře prezidentskou debatu v celém hnutí. Méně závazné než tiskovka, ale k vlastnímu publiku přímo. Kdyby se někdo ptal, jestli to myslel vážně, může vždycky říct: „To byl jen podcast.“
Jenže právě ta neformálnost je zbraň. V podcastu Babiš ironizoval Ústavní soud jako instituci, která je prý „víc než vláda, víc než prezident“. Havlíček přitakal, že spor o Ankaru „ještě víc rozdělil společnost“. Vzorec je čitelný: když nezávislá instituce omezí exekutivní taktiku ANO, je okamžitě přerámována jako problém, jako aktivistická překážka, jako původce chaosu. Podcast je pro takové přerámování ideální médium: žádný moderátor, který by oponoval, žádná sestřihová redakce. Jen dva muži, kteří si povídají. Jeden mluví. Druhý přikyvuje.
Dva roky do volby, ale rozhodnutí padlo teď
Řekněme si upřímně: prezidentská volba 2028 je daleko. Petr Pavel složil slib 9. března 2023, jeho pětiletý mandát vyprší na jaře 2028, první kolo se čeká nejspíš v lednu. Sám Babiš v lednu 2026 říkal, že seriózní debata o kandidátovi má začít „na začátku roku 2027″ a že kandidát ani nemusí být politik. Květnový průzkum NMS sice Havlíčka řadil mezi uvažovaná jména, ale s kladným hodnocením jen 39 % dotázaných, výrazně méně než Pavel nebo Babiš sám.
Formálně tedy nic definitivního nepadlo. Procesně je stopka reverzibilní. Ale politicky? Politicky Babiš udělal tři věci najednou. Zaprvé: udržel Havlíčka v roli výkonného čísla dvě, nikoli autonomního uchazeče. Zadruhé: nechal si otevřený prostor pro koaličního kandidáta, kterého sám vybere a jehož profil sám určí. Zatřetí: spojil odmítnutí s útokem na Pavla a snižováním funkce, o niž nechce nechat soupeře opřít další mandát. To není bonmot v podcastu. To je trojitý mocenský tah zabalený do konverzace o trenýrkách.
Havlíček může být nejpracovitější vicepremiér v historii, může mít 99 % na sněmu a nejlepší vztah s Babišem, jaký kdy měl. Ale dokud sedí v tom podcastovém křesle a přikyvuje, jeho strop určuje někdo jiný.