Historie se opakuje: Boj prezidenta a vlády není žádná novinka, jen máme krátkou paměť
Česká politika si právě znovu hraje na ústavní krizi, a přitom jen recykluje scénář, který jsme viděli už mockrát.
Obsah článku
Spor mezi Hradem a Strakovou akademií není žádný systémový otřes. Je to politická fikce napsaná podle osvědčeného receptu, kde obě strany přesně vědí, co dělají, a přesně vědí, že se to voličům líbí. Petr Pavel se přetahuje s Babišovou vládou o to, kdo pojede na summit NATO do Ankary a v jakém postavení. Vláda schválí vlastní delegaci bez prezidenta, Pavel podá kompetenční spor k Ústavnímu soudu, soud mu předběžným opatřením otevře cestu. A pak? Pak se spor přelije do další epizody, protože konflikt je produkt, ne problém.
Starý film, noví herci
Každý, kdo si pamatuje rok 2017, vidí totéž představení v jiných kostýmech. Tehdy Miloš Zeman objížděl kraje, podepisoval fotografie, potřásal ruce a dohledový úřad mu nakonec řekl, že část těch setkání měla znaky nepřiznané kampaně. Dnes Pavel nechodí po náměstích s podepsanými portréty. Místo toho se opírá o zahraniční politiku, o důstojnost reprezentace, o ústavní zvyklosti. Jiný styl, jiný jazyk, ale mechanismus je identický: prezident využívá výkon úřadu k budování politického kapitálu a protistrana křičí „kampaň!“. Kdo by to byl řekl.
Průhledný manévr z obou stran
Havlíček po jednání vlády prohlásí, že kabinet nechce být součástí prezidentovy kampaně za znovuzvolení. Babiš odmítne obnovit koordinační schůzky, protože prý „nemá čas“. A Hrad mezitím vydá prohlášení o tom, jak Česko nesmí působit jako černá ovce Aliance. Obě strany mluví k vlastnímu publiku a obě strany přesně vědí, že konfrontace nese víc bodů než kompromis. Pavel si hraje na ústavního korektiva, Babiš na obránce exekutivní suverenity. Kdo z toho těží? Oba. Kdo na to doplácí? Veřejná debata, která se místo věcné agendy točí kolem toho, jestli prezident smí sedět v první řadě na summitu NATO.
Laciný trik s nálepkou „kampaň“
A teď ta klíčová věc, na kterou se pohodlně zapomíná. Podle nové právní úpravy účinné od roku 2026 prezidentská volební kampaň začíná až vyhlášením voleb, nejdříve 150 dnů před koncem mandátu. V létě 2026 tedy žádná kampaň právně neběží. Když Havlíček mluví o Pavlově kampani za znovuzvolení, je to rétorika, ne právní realita. U Zemana v roce 2017 už volba byla vyhlášená a dohledový úřad měl co řešit. U Pavla dnes nemá. To je zásadní rozdíl, který se ovšem do třicetivteřinového soundbitu nevejde, a proto ho nikdo neříká. Označit jakoukoliv prezidentskou aktivitu za kampaň je přesně ten typ politického triku, který funguje jen proto, že publikum nemá čas ověřovat. A vláda to ví.
Věčný koloběh české politiky
Řekněme si upřímně: tento spor není o ústavě. Je o tom, že v Česku máme prezidentský systém naroubovaný na parlamentní demokracii a nikdo se nikdy neobtěžoval tu hranici nakreslit pořádně. Každý prezident ji posouvá jinam, každá vláda protestuje jinak a voliči si pokaždé myslí, že vidí něco nového. Nevidí. Vidí reprízu. A čím blíž budou skutečné prezidentské volby, tím víc se bude ústavní rovina míchat s kampaňovou a politickou. Schválně. Záměrně. Profesionálně. Mezitím Filip Turek bourá sanitku v centru Prahy a dočasně opouští funkci vládního zmocněnce, protože i spektákl potřebuje obměnu.
Až příště někdo prohlásí, že prezident a vláda jsou v „bezprecedentním konfliktu“, stačí otevřít archiv. Bezprecedentní je na tom jedině naše ochota tvářit se překvapeně.