Hnutí Naše Česko Martin Kuba loví, kde se dá. Po přeběhlících z ODS láká i člena SOCDEM. Takový mišmaš ale postrádá logiku
Budovat politické hnutí bez programu, zato s adresářem plným jmen z protichůdných táborů, je recept na značku, která nic neznamená.
Obsah článku
Naše Česko Martina Kuby vypadá čím dál víc jako volební servis pro regionální osobnosti, kterým došla trpělivost s mateřskou stranou, ale ne jako projekt, který by voličům dokázal říct, proč vlastně existuje. Nejčerstvější důkaz? Jednání s Michalem Šmardou, bývalým předsedou SOCDEM, starostou Nového Města na Moravě a krajským zastupitelem Vysočiny, o možné podpoře jeho senátní kandidatury. K dohodě zatím nedošlo, prostředníkem je Martin Netolický. Ale samotný fakt, že se u jednoho stolu potkávají exodéesáci a exsociální demokrat, říká o povaze celého podniku víc než jakýkoli budoucí program.
Nejdřív lidi, potom ideologie
Politická strana, která sbírá tváře dřív než myšlenky, není strana. Je to castingová agentura. Senátor Zbyněk Sýkora odešel z ODS ke Kubovi, senátor Tomáš Fiala letos obhajuje mandát už za Naše Česko místo někdejší kandidatury za ODS, na oficiálním webu hnutí se mezi hlavními tvářemi objevuje i českobudějovická primátorka Dagmar Škodová Parmová s vlastní odéesáckou minulostí. A teď přibývá Šmarda, muž, který celou kariéru stavěl na sociálnědemokratické identitě. Má tohle být pravice? Levice? Střed? Odpověď zní: nic z toho, a právě v tom je problém.
Kuba svůj projekt prodává jako „politiku bez nekonečných hádek“ a stanovy hnutí výslovně mluví o přesahu tradičního pravolevého dělení. Zní to moderně. Ve skutečnosti je to jen elegantní způsob, jak říct: vezmeme kohokoli, kdo má v regionu jméno a chuť kandidovat. Pro-EU, pro-NATO, funkční stát, veřejné služby. To jsou mantinely tak široké, že se do nich vejde prakticky každý, kdo není otevřeně protisystémový.
Senát to unese, celostátní značka ne
Buďme féroví k jedné věci: v senátních volbách tahle personální směska může fungovat. Senát se nevyhrává celostátním procentem, ale v jednom obvodu, kde rozhoduje osobní znalost kandidáta. Šmarda to dokázal v roce 2020, kdy v obvodu Žďár nad Sázavou získal přes sedm tisíc hlasů a dostal se do druhého kola. Loni si v krajských volbách na Vysočině řekl o 822 přednostních hlasů. Člověk s takovým regionálním kapitálem nepotřebuje silnou stranickou značku. Potřebuje hlavičkový papír a logistiku.
Jenže Kuba nechce dělat jen senátní servis. Chce celostátní hnutí. A tady se logika rozjíždí fatálně. V průzkumové agregaci PolitPro se Naše Česko pohybuje kolem 3,2 procenta, tedy bezpečně pod sněmovní hranicí. Detailní program má být zveřejněn v polovině srpna 2026. Takže máme hnutí, které už má dva senátory, spolupráci s Netolického hnutím MY, jedná s bývalým šéfem SOCDEM, ale stále nemá veřejný dokument, podle kterého by volič posoudil, jestli ti všichni táhnou za jeden provaz.
Co Šmardův případ říká o české levici
Nejzajímavější na celém příběhu není Kuba. Je to Šmarda. Bývalý předseda strany, která sto let definovala českou levici, hledá útočiště u projektu, který vznikl odchodem z pravicové ODS. To není jen osobní manévr politika, kterému se zavřely dveře. Je to symptom organizačního kolapsu umírněné české levice. Šmarda i Netolický odešli ze SOCDEM kvůli spojenectví se Stačilo!, které oba považovali za historickou chybu. Odešli, ale neměli kam. Žádná životaschopná levicová platforma je nečekala. A tak skončili u Kuby, který rád vezme každého, kdo přinese hlasy.
Řečnická otázka se nabízí sama: komu vlastně Naše Česko slouží? Voličům, kteří zatím nemají program, podle kterého by mohli cokoli posoudit? Nebo kariérám konkrétních politiků, kteří potřebují volební infrastrukturu pro vlastní ambice?
Značka, která znamená všechno, neznamená nic
Strategii „nejdřív lidi, potom program“ známe z českých dějin. Většinou končila buď rychlým rozpadem po prvních vnitřních sporech, nebo postupnou proměnou v jednoúčelový vehikl nejsilnější osobnosti. Kuba má charisma, regionální zázemí a zjevně i telefonní čísla na půlku české politiky. Co nemá, je odpověď na základní otázku: proč by volič v Plzni, Ostravě nebo Ústí měl dát hlas hnutí, jehož jedinou sjednocující ideou je, že jeho členové odešli odjinud.
Polovina srpna se blíží. Program buď tu nesourodou sestavu slepí, nebo definitivně potvrdí, že Naše Česko je franšíza na regionální kandidatury, ne politická strana s vlastní tváří.