Jak přinutit důchodce používat mobilní telefon? Supermarkety na to přišly a mají seniory v hrsti
Téměř polovina starobních důchodců v Česku nemá chytrý telefon. Přesto na něj řetězce navázaly stále víc slev.
Obsah článku
Tohle není digitalizace. Tohle je cenový apartheid podle věku a technické výbavy, zabalený do veselých ikon a gamifikovaných bodíků. České supermarkety nevymyslely nic převratného: vzaly běžnou cenu, přebalily ji na „cenu bez karty“ a skutečnou akční cenu schovaly za QR kód v aplikaci, kterou si třiasedmdesátiletá žena z Ústí prostě nestáhne. Formálně nikomu nic nezakazují. Prakticky ale říkají: buď se přizpůsobíš, nebo zaplatíš víc za stejný jogurt.
Nátlak bez zákazu: jak to funguje
Mechanismus je geniálně podlý právě tím, jak nevinně vypadá. Obchod nabídne slevu. Sleva ale neleží na cenovce pro každého. Leží v aplikaci, v aktivovaném kuponu, v digitální kartě. Albert staví věrnostní program na kartě v aplikaci, PENNY přiznává, že plný přístup ke všem výhodám je jen přes digitální kartu, Lidl body fungují výhradně přes Lidl Plus. Kdo přijde bez mobilu, zaplatí „běžnou“ cenu, která je ve skutečnosti cena pro nezasvěcené.
Říkejme tomu, čím to je: laciný trik. Obchod nevyvěsí ceduli „důchodcům neposkytneme slevu“. Místo toho postaví bariéru, o které ví, že ji značná část starších zákazníků nepřekoná. A pak si řekne: my přece nikoho nediskriminujeme, aplikace je zdarma.
Třetina seniorů stojí za dveřmi
Podle dat ČSÚ za rok 2025 používalo smartphone jen 53 % starobních důchodců. Internet na mobilu dokonce jen 43,5 %. To znamená, že téměř každý druhý důchodce nemá ani základní nástroj, kterým by se ke slevě dostal. A to mluvíme o smartphonu jako takovém. Kolik z těch, kdo ho mají, si reálně stáhne, zaregistruje a u pokladny načte aplikaci Kauflandu nebo Alberta?
Řetězce tuto statistiku znají. Musí ji znát. A přesto se rozhodly přesunout jádro výhod do digitálního prostoru. Kaufland to ve svých podmínkách spojuje s personalizovanými reklamními nabídkami. Lidl sbírá body jen přes appku. Není to vedlejší efekt modernizace. Je to vědomá volba, která upřednostňuje sběr dat a opakovaný digitální kontakt se zákazníkem před férovostí vůči těm, kdo se do tohoto modelu nevejdou.
Inspekce kontroluje, obchody pokračují
Kdo by čekal, že stát situaci hlídá a řetězce se kají, bude zklamán. ČOI v roce 2025 provedla 1 432 kontrol zaměřených na slevy a porušení zjistila v 734 případech, tedy u každé druhé kontroly. V prvním čtvrtletí 2025 to bylo ještě horší: 324 porušení z 551 kontrol, tedy téměř 59 %. Čísla za první čtvrtletí 2026 ukazují 257 porušení z 652 kontrol. Mírné zlepšení? Možná. Systémová změna? Rozhodně ne.
Výroční zpráva ČOI za rok 2025 navíc otevřeně popisuje, jak narůstá podíl nových marketingových strategií, které prezentují cenové výhody jinak než klasickou slevu. Řetězce zkrátka nečekají, až je inspekce dohoní. Kreativně přebalují formáty, posouvají slevy do kuponů, bodů a personalizovaných nabídek. Inspekce dostala od ledna 2025 nové pravomoci pro získávání cenové evidence, ale praxe zůstává masová a průběžná.
Jde to i jinak, když se chce
Nejsilnější protiargument proti tvrzení „jinak to dnes už nejde“ přichází ze zahraničí. Tesco ve Spojeném království dodnes umožňuje uplatnit personalizované ceny po předložení fyzické Clubcard. Německý Kaufland výslovně nabízí vydání plastové karty pro zákazníky, kteří nechtějí být závislí na smartphonu. V Česku Tesco stále pracuje s plastovou variantou Clubcard. Důkaz, že alternativa existuje, je tedy na stole. Otázka zní, proč ji ostatní řetězce nechávají zakrnět nebo rovnou škrtají.
Odpověď je průhledná: plastová karta neumožňuje push notifikace, nesbírá lokační data, neprodává reklamní prostor. Z pohledu obchodu je zákazník s plastem méně hodnotný než zákazník s aplikací. A tak se plast tiše stává reliktem, i když formálně ještě existuje.
Co s tím může udělat zákazník, a co stát
Zákon o ochraně spotřebitele ukládá povinnost srozumitelně informovat o konečné ceně. Neukládá ale výslovnou povinnost nabídnout k digitální slevě nedigitální alternativu. To je díra, kterou řetězce projíždějí plnou rychlostí. Stát by měl zvážit, jestli právo na transparentní cenu má platit jen pro ty, kdo umí odemknout smartphone.
Do té doby zbývá sebeobrana: u pokladny okamžitě žádat cenovou opravu, schovat si účtenku, vyfotit cenovku. A při opakovaném problému podat podnět přes e-podatelnu ČOI, která podání vyřizuje rychleji než jiné kanály.
Supermarkety nepřinutily důchodce používat telefon. Udělaly něco horšího: udělaly z telefonu podmínku pro férovou cenu. A to je problém, který by neměl řešit zákazník, ale zákonodárce.