Kam až může zajít spor vlády a Hradu o summit NATO? Ústavní krize je blíž, než si myslíme
Česká vláda si právě hraje s ohněm, který neumí uhasit, a dělá to před zraky celé Aliance.
Obsah článku
To, co se odehrává mezi Strakovkou a Hradem, už dávno není běžná politická přetahovaná o letenky do Ankary. Je to institucionální test, jehož výsledek určí, jestli v Česku platí rozhodnutí Ústavního soudu jako závazný limit moci, nebo jen jako nepříjemná formalita, kterou lze obejít protokolárním trikem. A upřímně řečeno, dosavadní průběh nenaznačuje, že by vláda Andreje Babiše tento test chtěla složit se ctí.
Anatomie jednoho pohrdání
Přiznejme si, co se tu skutečně stalo. Prezident Pavel avizoval účast na summitu NATO už 8. dubna dopisem premiérovi. Napsal znovu 20. května. Osobně přišel na schůzi vlády 8. června. A vláda? Vláda 22. června rozhodla, že delegaci povede premiér s ministry obrany a zahraničí a prezident v ní prostě nebude. Dva a půl měsíce ignorování, zakončené fackou.
Kdo sleduje českou zahraniční politiku déle než jedno volební období, ví, že prezident vedl delegaci na 19 z 20 summitů NATO. Jedinou výjimkou byl vážný zdravotní stav hlavy státu. Babiš tuto praxi přetrhl nikoli kvůli nějakému ústavnímu osvícení, ale kvůli průhledné mocenské kalkulaci. A pak se tvářil překvapeně, že to skončilo u soudu.
Ústavní soud promluvil. Slyšel ho někdo?
Ústavní soud 24. června nařídil vládě bezodkladně notifikovat prezidenta jako součást oficiální delegace a neztěžovat jeho účast. Formulace je jednoznačná. Není to doporučení, není to přátelská rada, je to vykonatelné rozhodnutí orgánu, jehož slovo je podle článku 89 Ústavy závazné pro všechny. A co udělala vláda? Pět dní čekala, pak 29. června prezidenta do delegace formálně doplnila, ale zároveň celou konstrukci pojmenovala jako „delegaci premiéra„. Splnila literu, a současně ji podkopala duchem.
Tady se láme chleba. Dva ústavní soudci, Wintr a Řepková, uplatnili odlišné stanovisko a zpochybnili, zda předběžné opatření bylo na místě. To ukazuje, že ani uvnitř soudu nejde o triviální kauzu. Jenže většina rozhodla, rozhodnutí je vykonatelné a otázka zní jednoduše: bude ho vláda respektovat reálně, nebo jen na papíře?
Formální souhlas jako laciný trik
Podívejme se na to, co vláda fakticky dělá. Prezidenta do delegace zařadila, ale vedoucím zůstává premiér. Mandát pro summit prezident podle vlastních slov k začátku července stále nedostal. Vláda mu jmenovitě určila doprovod, jako by šlo o podřízeného úředníka na služební cestě, ne o hlavu státu. Ministr Macinka opakovaně trvá na konstrukci „delegace premiéra“ a premiér Babiš 29. června prohlásil, že po podané žalobě „neví, o čem by jednal„.
Tohle není kompromis. Tohle je politická fikce respektu. Vláda formálně splnila to, co jí soud uložil, a zároveň dělá všechno pro to, aby prezidentova účast vypadala jako milostivé pozvání, ne jako výkon ústavní role. Pokud se tento přístup stane precedentem, pak jakékoli budoucí předběžné opatření Ústavního soudu bude jen papírem, který exekutiva přijme s úsměvem a obejde organizačními detaily, akreditací a protokolem.
Proč Ankara není kulisa
Bylo by pohodlné odbýt celý spor jako ego dvou mužů. Jenže summit v Ankaře 7. a 8. července řeší obranné investice, budoucnost aliančního průmyslu a podporu Ukrajiny. Česko se bude muset vysvětlovat, proč nedává na obranu tolik, kolik slíbilo. A bude to dělat s delegací, která přijede rozpolcená, se dvěma konkurenčními interpretacemi toho, kdo ji vlastně vede. Oba aktéři shodně říkají, že spor Česko reputačně poškozuje. Přesto ani jeden neustoupí. Babiš odmítá jednat, Pavel nabízí kompromis, který nikdo nebere. Výsledek? Před spojenci budeme vypadat jako stát, jehož nejvyšší představitelé se nedokážou dohodnout ani na tom, kdo sedí u hlavního stolu.
Srovnání s jinými aliančními zeměmi je přitom poučné. V Německu článek 65 Základního zákona jasně říká, že kancléř určuje směry politiky. Spor typu Praha versus Hrad tam prakticky nemůže vzniknout, protože ústavní text je jednoznačný. V Česku máme ústavu, která nechává šedou zónu, a dva politiky, kteří ji místo gentlemanské dohody proměnili v bojiště.
Test, který nemá vítěze
Skutečné nebezpečí neleží v žalobě samotné. Konečný nález Ústavního soudu přijde za měsíce, tedy dávno po summitu. Nebezpečí leží v tom, co se děje právě teď: vláda převádí respekt k soudu na čistě formální minimum a zbytek dohrává drobnými organizačními manévry. Pokud tohle projde bez důsledků, příště už nebude potřeba ani ta formální fasáda. A to je okamžik, kdy se z kompetenčního sporu stává ústavní krize, nikoli ve smyslu rozpadajícího se státu, ale ve smyslu systému, v němž soudní slovo přestává být limitem výkonné moci.
Okno pro dohodu je stále otevřené, ale s každou hodinou se zužuje. A na obou stranách sedí lidé, kteří zjevně věří, že ten druhý mrkne první. Jenže v ústavním právu nemrká nikdo. Mrká jen důvěra občanů v to, že pravidla platí pro všechny.