Kde jsou proruští demonstranti volající po zlevnění potravin? Ceny jsou pořád stejné, protesty jsou ale ty tam
Sociální hněv, který se v roce 2023 prodával jako boj o cenu rohlíku, byl od začátku politická fikce s geopolitickým jádrem, a ticho, které po něm zbylo, to dokazuje líp než jakákoli analýza.
Obsah článku
Stačilo, aby se vyměnila vláda, a Václavské náměstí osiřelo. Ne proto, že by Češi najednou přestali řešit účtenky z obchodu. Ale proto, že ti, kdo organizovali „Česko proti bídě“, nikdy nedemonstrovali primárně kvůli ceně másla. Jejich vlastní petice, černé na bílém, dodnes dostupné na webu strany PRO, žádaly odstoupení od cenového stropu na ruskou ropu, konec vojenské pomoci Ukrajině a „mírovou konferenci“ za účasti Ruské federace. Cena vajec byla kulisa. Kreml byl program.
Když drahota posloužila jako převlek
Buďme féroví k faktům, ne k organizátorům. Na jaře 2023 byla ekonomická bolest skutečná. ČSÚ uváděl v červnu 2023 celkovou inflaci 9,7 %, cukr zdražil meziročně o 50 %, vejce o necelých 29 %, zelenina o 28 %. Lidé, kteří přišli na Václavák, měli důvod být naštvaní. Jenže organizátoři jim do rukou vložili program, který s cenou potravin souvisel asi tak jako ruský plyn s mírem na Ukrajině, tedy jen v hlavách těch, kdo chtěli obojí propojit.
Energetická petice spolku Česko proti bídě z dubna 2023 požadovala dlouhodobé plynové kontrakty po vzoru Maďarska a Srbska. Zahraničněpolitická petice volala po ukončení dodávek vojenského materiálu Ukrajině. Bezpečnostní petice napadala legislativu, která s cenami potravin neměla vůbec nic společného. Tři dokumenty, jeden vzorec: sociální slovník jako obálka, uvnitř geopolitická zásilka adresovaná Moskvě.
Březnový Václavák nebyl o rohlících
Připomeňme si, co se na Václavském náměstí v březnu 2023 skutečně dělo. Policie po demonstraci popsala pokus několika stovek lidí dostat se do Národního muzea, ne kvůli vstupnému, ale kvůli ukrajinské vlajce, kterou chtěli strhnout. Dvacet osob bylo zajištěno, tři policisté zraněni. To není folklor nespokojenosti nad cenou mléka. To je politicky vyhrocená akce s jasným antiukrajinským přesahem.
Jindřich Rajchl a jeho strana PRO dodávali celému hnutí organizační páteř. Prague Security Studies Institute řadí Rajchla mezi dezinformační aktéry a popisuje „Česko proti bídě“ jako projekt vzniklý po vypuknutí války na Ukrajině. Ne po vypuknutí inflace, po vypuknutí války. Načasování mluví samo.
Ticho roku 2026 je hlasitější než jakýkoli megafon
A teď ten průhledný paradox. V dubnu 2026 musela Babišova vláda řešit drahá paliva mimořádným zásahem: prominutí části spotřební daně na naftu, regulace maximálních marží, strop na denní ceny. Diesel se prodával kolem 37 až 38 korun za litr, Natural 95 pod čtyřicítkou. Vláda sama přiznala, že ceny jsou problém, a sáhla k nástrojům, které by Fialův kabinet nikdy nepoužil.
Kde bylo „Česko proti bídě“? Kde byla ultimáta? Kde byl Rajchl s megafonem?
Nikde. Protože cíl nebyl zlevnit pohonné hmoty. Cíl byl svrhnout vládu, která pomáhala Ukrajině.
Ano, potravinová čísla se mezitím pohnula; v červnu 2026 byly potraviny a nealkoholické nápoje podle ČSÚ meziročně o 3,4 % levnější, máslo zlevnilo o 35 %, mléko o téměř 30 %. Celková inflace klesla na 1,5 %. Ale to není zásluha protestů z Václaváku. A hlavně: i kdyby ceny zůstaly nahoře, ulice by se stejně nenaplnila, protože chybí ten druhý, skutečný motor. Chybí „nepřátelská“ vláda, která posílá zbraně Kyjevu.
Co nám to říká o příštích protestech
Nejcennější poučení z celé epizody není v tom, že „lidé lhali“. Řada účastníků demonstrací opravdu cítila ekonomickou tíseň a měla na ni právo. Laciný trik spočíval jinde, v tom, jak organizátoři tuto tíseň zabalili do geopolitického balíčku a prodávali ji jako jeden nedělitelný celek. Drahé vejce plus ruská ropa plus konec pomoci Ukrajině plus pád vlády. Buď bereš všechno, nebo jsi zrádce.
Příště, až se na náměstí objeví transparenty s cenami potravin, stojí za to udělat jednu jednoduchou věc: přečíst si celý program organizátorů, ne jen hesla z pódia. Odlišit ekonomickou bolest účastníků od politické strategie těch, kdo jim podávají mikrofon. A hlavně sledovat, jestli stejní lidé budou křičet i tehdy, až bude u moci vláda, která jim ideologicky vyhovuje.
Odpověď už známe. Nekřičí.