Kdo doopravdy poškozuje Česko v zahraničí? Babiš obviňuje prezidenta, aby zakryl vlastní chyby

Největší reputační škodu Česku v roce 2026 nezpůsobil žádný prezidentův výrok, ale vládou rozpoutaná válka o to, kdo vůbec smí za zemi mluvit na summitu NATO.

Zdroj fotografie: Pražský hrad

Průhledný manévr má svou logiku: když nevíte, jak spojencům vysvětlit vlastní obranný rozpočet, vlastní postoj k Ukrajině a vlastní odmítání eura, ukažte prstem na Hrad a tvařte se, že problém sedí tam. Jenže zahraniční agentury nečtou české tiskové konference očima Babišových spin doktorů. Reuters na konci června popsal českou delegaci mířící do Ankary jako stát, který si s sebou veze „trapnou roztržku“ a neumí se dohodnout ani na tom, kdo sedí u jednacího stolu. To není Pavlova vina. To je vizitka vlády, která se rozhodla z kompetenčního sporu udělat mezinárodní incident.

Anatomie jednoho obviňování

Vládní narativ zní jednoduše: prezident překračuje pravomoci, jezdí po světě na vlastní pěst a poškozuje českou pozici. Zní to přesvědčivě, dokud se člověk nepodívá na časovou osu. V lednu 2026 ministr Macinka posílá prezidentovi SMS, které Pavel veřejně označí za pokus o vydírání. V dubnu Pavel píše premiérovi dopis, v němž nabízí společnou účast na summitu NATO a odvolává se na praxi, která fungovala od vstupu Česka do Aliance. V červnu vláda místo koordinace podává kompetenční žalobu. A 24. června musí Ústavní soud předběžným opatřením zachránit to, co dvacet let fungovalo samo.

Kdo tu eskaloval? Kdo z domácí pře vyrobil titulky pro zahraniční agentury? Rozhodně ne ten, kdo celou dobu volal po jednotném postupu.

Co vláda skutečně potřebuje zakrýt

Babišův útok na Pavla je politická fikce konstruovaná tak, aby čtenář zapomněl na nepříjemný seznam vládních problémů. A ten seznam je dlouhý.

• Obranné výdaje: Americký velvyslanec při NATO v březnu veřejně zkritizoval Česko za nedostatečné plnění závazků. Tlak mířil na vládu, ne na prezidenta.
• Ukrajina: Vláda odmítá další státní financování obranné pomoci Kyjevu, zatímco Pavel po setkání se Zelenským trvá na pokračující podpoře. Spojenci slyší dva hlasy, ale jen jeden z nich říká to, co od člena NATO čekají.
• Euro: Pavel 1. června otevřeně řekl, že pokud koruna brzdí rozvoj, má se opustit. Babiš téhož dne reagoval mantrou o ztrátě suverenity. Spor o měnu je legitimní, ale jeho načasování těsně před summitem ukazuje, že vládě vyhovuje mít co nejvíc frontových linií najednou.
• Čína: Macinka na bilanční konferenci v červenci deklaroval „normalizaci vztahů“ s Pekingem. Vědomý a veřejný obrat, který signalizuje spojencům něco úplně jiného než dosavadní česká linie.

Každý z těchto bodů je reputačně citlivější než cokoliv, co Pavel řekl na jakékoliv zahraniční cestě. A přesto vládní komunikace servíruje jako hlavní problém prezidenta.

Laciný trik s ústavou

Nejcyničtější rozměr celého sporu je jeho právní eskalace. Vláda se rozhodla řešit otázku delegace na summit NATO ne telefonátem, ne dohodou, ale žalobou u Ústavního soudu. Soud musel jednat ve spěchu, protože organizátoři summitu v Ankaře potřebovali notifikaci složení delegace. Výsledek? Předběžné opatření zachovalo dosavadní praxi. Prezident mohl jet. Ale škoda už byla hotová.

Řekněme si to přímo: stát, který týden před summitem NATO řeší u soudu, jestli jeho prezident smí sedět u stolu, nevysílá signál síly a jednoty. Vysílá signál dysfunkce. A ten signál nevyslal Pavel. Vyslala ho vláda, která se rozhodla, že domácí politický zisk z ponížení prezidenta stojí za mezinárodní ostudu.

Pikantní detail: Úřad vlády v odpovědi na žádost podle zákona 106 přiznal, že se dopady Macinkových výroků na zahraniční vztahy vůbec nezabýval. Neexistovalo oficiální stanovisko, neproběhla komunikace s Hradem. Vláda tedy ani formálně neřešila, jestli její vlastní ministr zahraničí nepáchá přesně to, z čeho obviňuje prezidenta.

Kdo nabízel ruku a kdo pěst

Existuje jednoduchý test, který by si měl udělat každý, kdo zvažuje, komu v tomto sporu věřit. Pavel v dubnovém dopise premiérovi výslovně nabídl společnou účast na summitu. Ve sněmovním projevu v březnu apeloval na „jednotnou, čitelnou, předvídatelnou“ zahraniční politiku. Každý jeho veřejný krok obsahoval pozvání ke koordinaci.

Vládní strana odpověděla žalobou, SMS aférou a mediální kampaní o prezidentově škodlivosti. Přitom v rešerši chybí jediný doložený případ, kdy by Pavlovo jednání vedlo ke konkrétní diplomatické sankci, zmrazení programu nebo formální újmě ze strany spojenců. Naopak: doložený je tlak spojenců na vládu kvůli obraně, doložená je mezinárodní ostuda před summitem, doložená je vládní neochota řešit dopady vlastního chování.

Měřítkem „poškozování Česka“ nemůže být to, kdo je hlasitější na domácí scéně. Měřítkem je, kdo v očích spojenců vyrábí obraz státu, který se neumí shodnout ani na tom, kdo za něj mluví. A tím výrobcem je v roce 2026 jednoznačně Babišova vláda.