Kdo nesouhlasí s námi, je proti nám. Vláda odborníky přehlíží a ignoruje, kritiky nazývá opozičníky

Česká vláda si právě přepisuje pravidla, která ji měla brzdit v zadlužování, a každého, kdo jí v tom brání, označuje za nepřítele.

Zdroj fotografie: Vláda ČR

Když prezident Petr Pavel 22. července vrátil Sněmovně novelu zákona o rozpočtové odpovědnosti, mohl by člověk čekat, že kabinet vyslyší alespoň některou z řady věcných výhrad. Místo toho se dočkal reakce, která by slušela spíš autoritářskému režimu než demokratické vládě: předseda Motoristů Petr Macinka prohlásil, že koalice „počítala s variantou, že prezident bude vůči nám v opozici“, a premiér Andrej Babiš veto označil za „aktivistické“ s tím, že Pavel jen potvrdil roli „lídra opozice“. Alena Schillerová přisadila, že prezidentovy důvody „plně korespondují s pokryteckou opoziční rétorikou“. Žádný z nich se přitom nepokusil rozebrat jediný konkrétní bod prezidentova dopisu. Proč taky, je přece snazší zpochybnit mluvčího než obhájit vlastní zákon.

Nejde o schodek, jde o přepsání mantinelů

Celý spor se záměrně zplošťuje na otázku „kolik bude schodek“. To je průhledný manévr. Jádro novely totiž nesouvisí s jedním rozpočtem, ale s pravidly na celá desetiletí. Prezident ve svém dopisu předsedovi Sněmovny identifikuje tři klíčové problémy:

• Infrastrukturní výjimka bez stropu. Výdaje na dopravní, vodní a energetickou infrastrukturu se nově vyjímají z výdajových rámců. Pavel to označuje za „nejpodstatnější a nejméně žádoucí změnu“, protože její rozpočtové dopady nelze ani kvalifikovaně odhadnout.
• Možnost překročit výdaje až o 10 %. V určitých situacích si vláda smí přidat k rozpočtu desetinu navíc, aniž by musela projít standardním schvalovacím kolečkem.
• Oslabení parlamentní kontroly. Čtvrtletní zprávy o plnění rozpočtu se ruší. Pololetní zprávy se přesouvají z pléna Sněmovny jen do výboru. Poslanci budou vědět méně a později.

Tohle není technická novela. Je to politická fikce, ve které se vláda tváří, že posiluje odpovědnost, zatímco si systematicky rozšiřuje prostor pro dluh.

Tři varování, nula odpovědí

Nejpozoruhodnější na celém příběhu je, kolikrát institucionální brzdy zareagovaly a kolikrát je kabinet ignoroval. Už 6. února Národní rozpočtová rada konstatovala, že návrh rozpočtu je v přímém rozporu s platným zákonem, a varovala před „extrémně snadnou cestou k obcházení výdajových limitů“. Šéf rady Mojmír Hampl opakovaně mluvil o „změkčování“ dluhové brzdy. Vláda přesto 3. března zkusila protlačit novelu zrychleným projednáváním podle § 90, Sněmovna to odmítla. Senát zákon 17. června vrátil. Sněmovna 7. července na původní verzi setrvala. A 22. července přišlo prezidentské veto.

Čtyři institucionální signály za pět měsíců. Odpověď vlády? Žádná věcná polemika, jen politická nálepka. Kdo nesouhlasí, je opozice.

Laciný trik jménem „opoziční rétorika“

Řečnická otázka: je prezident republiky opozičník? Je nezávislá rozpočtová rada opoziční buňka? Jsou ekonomové, kteří podepsali otevřený dopis, agenti Pirátů? Absurdita těchto otázek ukazuje, jak absurdní je vládní rámování. Jenže ono není absurdní náhodou, je účelové. Pokud se vám podaří přesvědčit veřejnost, že každá kritika je motivována politicky, nemusíte na ni odpovídat věcně. Stačí říct „to je opozice“ a jít dál.

Macinka to předvedl dokonale. Na otázku, proč Motoristé podpořili rozvolnění pravidel navzdory předvolebnímu slibu vyrovnaného rozpočtu, odpověděl, že slib byl ve volebním programu strany, nikoli v programovém prohlášení vlády, a že bez novely by bylo nutné „škrtnout 150 až 200 miliard během jednoho roku“. Jinými slovy: slibovali jsme jedno, děláme druhé, a kdo nám to vyčítá, ať si vzpomene, že jsme dostali jen 6,7 procenta. To není vysvětlení. To je přiznání.

Co je v sázce

Prezident ve vetu překládá dopady do jazyka, kterému rozumí každý: vyšší tempo růstu dluhu, dražší splátky, menší prostor pro budoucí vlády a nakonec buď škrty, nebo vyšší daně. Nejvíc to podle něj dopadne na ty, kdo mají nejméně. NRR připomíná vlastní loňské hodnocení, podle kterého Česko při současné trajektorii narazí na dluhovou brzdu v roce 2037. Novela tuto trajektorii nezlepšuje, zhoršuje ji a současně oslabuje nástroje, které by ji mohly korigovat.

Formálně zbývají ještě brzdy: koalice potřebuje 101 hlasů k přehlasování veta, opozice hrozí ústavním přezkumem. Podle historie sněmovního tisku je další projednávání možné od 2. srpna. Macinka už avizoval přehlasování „při nejbližší příležitosti“. Aritmetiku koalice má.

Nejsilnější střet tu dávno není mezi vládou a opozicí. Je mezi vládou a každou institucí, která jí připomíná, že limity existují z dobrého důvodu. A vláda na to má jedinou odpověď: kdo nás brzdí, je proti nám.