Klempíř si nedá říct. Jde si na festival do Karlových Varů pro další výprask?
Ministr kultury byl před týdnem vypískán ve Strážnici. Teď míří na zahájení jubilejního KVIFF.
Obsah článku
Oto Klempíř je politik, který si z kulturního publika systematicky vyrábí nepřítele, a pak se diví, že mu to publikum vrací. Ani ne týden po strážnickém ponížení balí kufry do Karlových Varů, jako by se nic nestalo. Jenže stalo se. A problém není v tom, že jede. Problém je, že vůbec nechápe, proč by neměl.
Strážnice jako varování, které nikdo neslyšel
Kdo viděl záběry z 26. června, ví, že to nebyl běžný projev nesouhlasu. Ministr kultury vstoupil na pódium folklorního festivalu, pronesl zdravici a sál mu odpověděl pískáním. Klempíř to později na síti X označil za „buranství a sprostotu“. Tím řekl o sobě víc než o publiku. Člověk, který má zastřešovat českou kulturu, reaguje na její hlas urážkou. To není sebevědomí, to je hluchota. A hluchota v politice není neutrální vlastnost. Je to strategická chyba, která se kumuluje.
Vary nejsou Strážnice, ale to nic nemění
Organizátoři KVIFF podle mluvčí Uljany Donátové s ministrem počítají jako s hostem slavnostního zahájení, nikoli jako s řečníkem na pódiu. Ministři kultury na zahájení jezdili vždycky, loni festival zveřejnil celou galerii z příjezdu Martina Baxy. Je to protokol, ne výjimka. Jenže právě tady se ukazuje Klempířova politická krátkozrakost. On si zjevně myslí, že když nebude mluvit do mikrofonu, nemůže prohrát. Jako by pískot ve Strážnici vyvolala konkrétní věta, a ne jeho celková pozice vůči kulturní obci.
Realita je jiná. Odpor proti Klempířovi nemá jednu příčinu. Má jich tucet. Škrty v rozpočtu kultury, která se pohybuje kolem 0,55 % státního rozpočtu. Spor o financování veřejnoprávních médií, kde ministr odmítl stáhnout kontroverzní novelu i přes stávkovou pohotovost. Organizované protesty kulturních institucí na jaře 2026. Tohle všechno přijede s ním do Varů, ať má projev, nebo ne.
Nejde o odvahu, jde o čitelnost
Zastánci ministra řeknou, že by bylo zbabělé nejezdit. Že by ústup z Varů vypadal jako kapitulace. A mají kus pravdy. Jenže existuje propastný rozdíl mezi odvahou a tvrdohlavostí. Odvaha by vypadala tak, že Klempíř před festivalem vystoupí, pojmenuje konflikt s kulturní scénou a nabídne konkrétní gesto. Třeba navýšení rozpočtu, třeba ústupek v mediální novele, třeba aspoň větu, která nebude znít jako pohrdání. Místo toho přijíždí v režimu „normálně pokračuji dál“, jako by série organizovaných protestů byla jen šum na pozadí.
Podle nás je tohle přesně ten vzorec, který z Klempíře dělá opakovaně terč. Nejde o to, že chodí na festivaly. Jde o to, že na ně chodí bez jakéhokoli pokusu změnit dynamiku. Přijede, absolvuje, schytá reakci, označí ji za sprostotu. Opakovat. Dokola.
Jubilejní ročník si tohle nezaslouží
Šedesátý KVIFF je výjimečný. Přes 130 celovečerních filmů, nový rozšířený červený koberec, dronová show místo ohňostroje, mimořádný předstart v Mariánských Lázních. Festival kategorie A, nejprestižnější ve střední a východní Evropě, slaví osmdesát let od prvního ročníku. A do toho všeho vstupuje ministr, jehož jméno v kulturních kruzích funguje jako červený hadr. Organizátoři festivalu za to nemohou. Dělají svou práci, dodržují protokol, zvou úřadujícího ministra tak jako každý rok. Ale je legitimní se ptát, jestli Klempíř chápe, že jeho přítomnost může jubilejní zahájení proměnit v politické divadlo, které nikdo z filmařů nechtěl.
Pokud i bez mikrofonu a bez projevu vyvolá ve Varech odmítavou reakci, nebude to o jedné nešťastné větě ze Strážnice. Bude to důkaz, že ministr kultury ztratil kulturní veřejnost jako celek. A to už není trapas. To je politický verdikt.