Klempíř už nemá zastání ani ve vlastní vládě. Ministrům s ním došla trpělivost a nešetří kritikou
Oto Klempíř předložil dokument, který se tváří jako strategie, ale ve skutečnosti je to politická pohlednice: hezky potištěná, bez zpáteční adresy a bez obsahu.
Obsah článku
Dvacet dva stran. Tak dlouhý je nový návrh Státní kulturní politiky, kterým ministr kultury hodlá nahradit dosavadní strategický rámec čítající 57 stran hlavního textu, 87 stran analytické přílohy a samostatný implementační plán. Klempíř nepřišel s vizí. Přišel s kostrou a žádá zbytek státu, aby mu ji teprve dopsal. Konkrétní odpovědnosti? Budou v akčních plánech. Termíny? Taky. Finanční dopady? Záleží na rozpočtu. Tak to alespoň stojí černé na bílém v materiálu 101/26, který ministr poslal do meziresortního připomínkového řízení. A právě tam narazil na zeď.
Strategie, která není strategií
Nazvat Klempířův návrh strategickým dokumentem vyžaduje mimořádnou dávku dobré vůle. Chybí analytická opora. Chybí měřitelné cíle. Chybí časový plán. Chybí vyčíslené finanční zajištění. To nejsou výtky kritiků z opozice ani nespokojených umělců, to je výčet, který sestavila Hospodářská komora ve svých uplatněných připomínkách. Komora výslovně varuje před „implementační mezerou“, která vznikne, pokud se dosavadní rámec zruší bez plnohodnotné náhrady.
A právě tady je jádro problému. Klempíř nepředkládá doplněk ani aktualizaci. Předkládá náhradu. Jenže to, co má nahradit, je nesrovnatelně robustnější dokument, a ten stále visí na webu jeho vlastního ministerstva jako platný materiál. Kdo tedy rozhodl, že ho je třeba shodit ze stolu? A hlavně: na základě čeho?
Co zmizelo a proč to není náhoda
Srovnání obou verzí je zdrcující a vypovídá víc než jakýkoli komentář. Původní Státní kulturní politika 2026–2030+ pracovala s kulturou jako nástrojem odolnosti společnosti. Řešila mediální a informační gramotnost. Plánovala na základě dat. Rozpracovávala meziresortní spolupráci včetně bezpečnostního rozměru. Zapojovala desítky odborníků z oborů i regionů. Měla důvodovou zprávu, která dokládala participativní proces vzniku.
Klempířův návrh tohle všechno škrtá nebo odsunuje do mlhy. Těžiště přesouvá k infrastruktuře, audiovizi, kulturnímu turismu a exportní konkurenceschopnosti. Deset „politických závazků“ zní líbivě, ale bez analytického podkladu a bez implementačního plánu jsou to hesla na konferenční banner, ne na vládní usnesení. Zmizela mediální gramotnost. Zmizela práce s publikem. Zmizela bezpečnost. Zmizelo datové řízení. A zmizelo to v době, kdy právě tyto oblasti patří k nejcitlivějším průsečíkům kultury a veřejného zájmu.
To není modernizace. To je amputace.
Průhledný manévr s akčními plány
Nejlacinější trik celého dokumentu je příslib budoucích akčních plánů. Ministr v podstatě říká: schvalte mi rámec a já vám časem řeknu, co v něm bude. Odpovědnosti budou vymezeny později. Termíny budou stanoveny později. Finanční dopady budou upřesněny později. Jediné konkrétní číslo, rozpočtový požadavek na navýšení priorit ministerstva o 3,42 miliardy korun, je okamžitě relativizováno dovětkem, že „konkrétní výše bude záviset na možnostech státního rozpočtu“.
Řečnická otázka: proč by měla vláda schválit strategii, která sama přiznává, že ještě neví, jak se bude plnit? A proč by měly ostatní resorty souhlasit s dokumentem, který jim neříká, co se od nich čeká, ale zároveň ruší rámec, kde to napsané bylo?
Hospodářská komora to pojmenovala přesně: nejistota kolem odpovědností, financování a vyhodnocování. Pro stovky organizací závislých na státní podpoře kultury to znamená ztrátu předvídatelnosti. Ne okamžitý výpadek peněz, ale nemožnost plánovat na víc než rok dopředu. Pro sektor, který žije z víceletých projektů, grantových cyklů a koprodukčních smluv, je to existenční hrozba.
Izolace, kterou si ministr vyrobil sám
Klempíř se nedostal do izolace náhodou. Vyrobil si ji metodicky. Místo aby dosavadní politiku aktualizoval, což by bylo procedurálně čisté a obsahově obhajitelné, rozhodl se ji nahradit textem „pro aktuální volební období“. Tím si otevřel konflikt na třech frontách najednou: s úřednickou logikou kontinuity, s kulturním sektorem, který byl do předchozí verze zapojen, a s ostatními resorty, které v novém návrhu nenacházejí ani své role, ani své závazky.
Kulturní a kreativní federace návrh odmítá a staví mezi své priority přesně ty osy, které Klempířův dokument nechává slabé nebo odložené: analytické zázemí, meziresortní spolupráci, stabilnější financování, širší zapojení kultury do veřejných politik. Aktivní veřejnou obhajobu nového materiálu od jiného člena vlády přitom nelze dohledat. Ministr stojí sám, a jeho úvodní slovo v dokumentu, kde mluví o „jasném rámci pro naši práci“, působí v tomto kontextu spíš jako politická fikce než jako programové prohlášení.
Kultura si zaslouží víc než mandátový leták
Pikantní je, že Klempířův návrh není improvizace. V tiráži figuruje jméno autorky Barbory Šťastné, za textem stojí interní odborná rada resortu. Někdo si dal práci. Jenže výsledek přesto působí jako mandátový leták, dokument, který má především signalizovat, že nové vedení ministerstva „něco dělá“, aniž by se zavázalo k čemukoli konkrétnímu a měřitelnému.
Předchozí politika nebyla dokonalá. Ale měla analytický základ, participativní proces, implementační plán a šíři záběru odpovídající tomu, co kultura ve 21. století znamená, od knihoven přes kyberbezpečnost po boj s dezinformacemi. Klempíř tohle všechno vyměnil za deset hesel a příslib, že se to nějak doplní. Vláda by měla mít dost rozumu na to, aby mu ten materiál vrátila. A dost odvahy na to, aby řekla nahlas proč.